Páteční lenošivé odpoledne

Je pátek, pět hodin odpoledne a já místo, abych byl připraven na startovní čáře jedné trochu ujeté závodorekreační akce, sedím doma na řiti a dívám se z okna, jak prší. Ano těch pár kapek mě zastrašilo natolik, že jsem nikam nejel a zůstal doma. Zvlášť, když už víc jak měsíc válčím s pořádným nachlazením, které jsem si přivezl z výletu po Beskydech. Smrkal jsem tak často, že jsem uvažoval, že bych si nějak přimontoval kapesník přímo pod nos, abych ho nemusel pořád vytahovat. Ale asi by to vypadalo divně, tak jsem od toho upustil. Jsem rád, že už se to nachlazení zlepšilo, že už se nedávím kašlem, že se mi pod polštářem a v kapsách nekupí tuny posmrkaných kapesníků, a že po desetiminutové chůzi nemám pocit, jako bych uběhl maratón. Strach o zdraví zvítězil a já sportovně plánované odpoledne vyměnil za to lenošně naladěné. Snad se zítra počasí umoudří a já ráno nasednu na vlak směr Břeclav. Každopádně teď sedím doma na již zmíněné řiti a poslouchám jednu cédečko za druhým (word mi přepsal cédéčko na cérečko, do prkýnka dubového co to je ceréčko???). A poslouchám to pořádně nahlas, protože metal se má poslouchat nahlas, aby ještě víc vynikla genialita této famózní hudby. Pěkně vyhnat pavouky z repráků, aby věděli, že život není žádný med. Do prčic, ty bedny hrajou fantasticky. Škoda, že to nemůžu ještě o něco ohulit. To by už asi vypadly okna. No nic, na mražáku se mi chladí pivko, tak si jdu pro něho, zapadnu opět na postel a přece jenom to ještě trochu ohulím, ať sousedí ví, že ve třetím patře se koná revoluce. Miluji páteční lenošení.