Do Beskyd za pivem a pohodou

Tak konečně. Opět přišla doba, kdy jsem si na záda nahodil bágl a vydal se do kopců. Spolu s Pavlíkem jsme zamířili do Beskyd a myslím, že to fakt stálo za to. Nasedli jsme v šest ráno na vlak a zamířili z Brna do Kunčic pod Ondřejníkem. V okamžiku kdy vlak opouštěl hranice Brna, už jsme do sebe klopili první kalíšek slivovice. Díky slivovici a kecání o hovadinách nám téměř čtyř hodinová cesta hezky utekla.
V Kunčicích jsme nasadili batohy a rázně vyšli k nejbližší hospodě vzdálené asi deset metrů, abychom batohy zase sundali a objednali si pivo. Po tomto krásně vláčném začátku jsme si řekli, že přece jenom něco musíme ujít a tak jsme po dopití prvního piva opět nasadili batohy a vydali se po zelené na cestu. Po asi padesáti metrech jsme zabloudili. Sundali jsme si batohy, vytáhli mapu a začali studovat neznámou krajinu. Zelenou značku jsme nenašli a tak jsme se zhruba vydali směrem, kterým jsme chtěli jít. Po asi 200m jsme na zelenou trasu dorazili a navzájem se poplácali po zádech a ujistili se, že jsme skutečně chlapáci, které nemůže nic rozhodit. Ušli jsme necelé dva kilometry, když se před námi začaly objevovat slunečníky s nápisem Radegast. Hospoda Na Pekliskách (1,7km od začátku cesty) nás skutečně nadchla. Pivo, kyselica, pivo, vídeňská kávička, pivo. Vše výborné a za skvělou cenu. Kdybychom tam rozdělali stan a strávili tam zbylé tři dny, vůbec bych se nezlobil. A Pavel asi taky ne. Bylo těžké se zvednout a vydat se dál směrem na Vyrubaninu (3,2km), Tanečnici (7,5km) a Pustevny (8,7km). Na Pustevnách jsme si dali další piva a už né tak chutné knedlo vepřo zelo. Mažeme dál směrem k soše Radegasta (10km). Došli jsme k chatě Radegast (12,4km), kde jsme do sebe naklopili další tři piva (ten den už nám v bříšku plavalo osm pivek) a při zapadajícím Slunci jsme prošli kolem sochy Cyrila a Metoděje, kaple a zamířili pod vrchol Radhoště, kde jsme přespali (12,8km).
Noc byla chladná a můj spacák už není s chladnými nocemi kamarád. Následky mám dodnes v podobě rýmy, kašle, chrchlání, škrábání v krku, hlenu. Druhý den jsme šli přes Pindulu (4,5km), Malý Javorník rozc. (8,2km), pod vrcholem Dlouhé (11,6km), vrchol Huštýn (15,7km), Jehličnou (20,8km), Valašské Meziříčí – restaurace v centru (26km, jídlo, piva, hokej), hospoda Orion (27,5 km, piva, hokej), přespání u rybníka (28,5km). Ve ValMezu na nás dýchly vzpomínky. Jojo, pár pekných chvil jsme zde zažili. Ocitnout se zase po pár letech v Orionu, stálo za to. Při nostlagických vzpomínkách se pivo pije skoro stejně dobře, jako při blbých kecech. A když to zkombinujete, tak to je teprve paráda.
Třetí den nás čekala jen cesta přes ValMez na vlak (2,8km) a cesta do Brna.

A jaké to bylo? Skvělé. Pavel si odrovnal goráče (doufám, že na svůj deník vystaví fotky), oba jsme si odrovnali rty, já se nachladil, vypili jsme oba 19 piv (hory jsou fakt skvělé), několik panáků slivovice, kecali o hovadinách, viděli krásné výhledy a krásný západ Slunce, bylo nám vedro, byla nám zima, pohrával si s námi vítr, ušli jsme celkem 45km a zažili spoustu legrace. Uf.