Výlet do Moravského krasu

Teprve podruhé v životě (teda myslím..., mému mozku už nelze totiž moc věřit) jsem navštívil Moravský kras. Podruhé v životě jsem se zadíval do hlubin Macochy a vůbec poprvé jsem se podíval z hlubin Macochy směrem vzhůru.

Společně s Peťou, její tetou, strýcem a jejími bratranci jsem navštívil Punkevní jeskyni a Macochu. Prošli jsme pár stovek metrů jeskynních chodeb, ve kterých jsme si prohlédli pár hezkých stalaktitů, stalagnátů a já sám nevím, jak se všelijak ty vápenaté potvory jmenují. Myslel jsem si, že mě nedokáže nic překvapit, ale když jsme vycházeli z jedné tmavé jeskynní chodby do dolních prostor Macochy, tak jsem překvapen byl. Ihned jsem měl pocit, jako bych se ocitl v románu Julese Verna Cesta do středu Země. Ten přechod z tmavé chodby do osvětlené propasti naplněné vodní párou a trochou mlhy byl skutečně fantastický. Zážitek mi kazila snad jen kýčovitá hudba puštěná do místních chrchlajících reproduktorů. Asi chtěli umocnit zážitek z té přírodní krásy, ale nějak se to nepovedlo a na mě to mělo spíše opačný účinek. Nicméně i přes ten kýč to stálo za to! Díváte se nahoru na modrou oblohu, na to zvláštní velké a jasné oko, které vytváří okraj propasti, do kterého se zapichují vysoké stromy rostoucí na vrcholu. Světlo pronikající dolů se prodírá skrz řídkou mlhu a vodní páru, aby s každým metrem ztrácelo na své intenzitě. Úplně na dně dzurčí divoká říčka, která se prodírá napříč dnem, aby mizela někde pod masou skály. Z výše položených míst padají dolů vodní kapky a vy nabýváte pocit, že se nacházíte někde v tropickém pralese. Z této iluze vás vyvede pouze chlad, který je na dně propasti.

Pochytal jsem si pár kapek do pusy (v tu chvíli jsem si moc neuvědomil, že vypadám asi trochu retardovaně), udělal jsem také pár fotek, ale ty stojí za prd. Tu nejkrásnější fotku jsem si zaznamenal do svého mozku. Nakonec nás čekala ještě projížďka loďkou (bohužel pro vysokou hladinu Punkvy pouze zkrácená verze) a také vyjížďka lanovkou nahoru na vrchol Macochy. Pohled z vrchu dolů ve mě zase evokoval myšlenky na to, co si asi představují lidi v posledních chvílích, když se rozhodnou seskočit do zhruba 140 metrů hluboké a chladné díry.

Věřím, že jsem v Moravském krasu nebyl naposledy, a že mé tělo opět zabloudí do těchto krásných končin naší republiky.