Něco se tu roztéká...

Dnes Pavel řekl přesně to, co pozoruji na sobě delší dobu i já. Řekl, že se na něm všechno tak nějak roztéká, a začal si šahat po těle, jakoby se chtěl o té tvrdé a nekompromisní realitě znovu přesvědčit. Bohužel, milý příteli, musím Ti dát za pravdu, je to tak. Roztékání postihlo i mě, a jak už jsem se zmínil, pozoruji ho na sobě již pár let. Nejhorší to je, když vylézám z vany. Naproti vaně je totiž zrcadlo, sice ne příliš velké, ale za to drtivě nemilosrdné. Bohužel ani zamlžení zrcadla nezakryje ten neutěšený, a ano i smutný pohled na mé tělo. Jakási věc podobná plastelíně se v nestřeženém okamžiku, pravděpodobně někdy během spánku, dostala do míst, kde mám pas a jaksi nehodlá opustit mé tělo. Zkoušel jsem ji přemluvit, ale nezabírá to. Dokonce jsem si klekl i na kolena a prosil. Vše marné. Naopak, ta podivná věc, se postupně rozlézá a napadá další části ještě nedávno velice krásného a oku lahodícího těla. Nejhorší to je, když se předkloním a nebo když si sednu. To pak ta podivná hmota nabude gigantických rozměrů a já si opět pokládám otázku „Co do řiti s tím?“ Odpověď je krátká, jednoduchá, smutná a zdrcující: „Nevím.“ A tak zkouším co se dá. Chodil jsem do posilky. To mi vydrželo do té doby, dokud jsem měl peníze a dokud mě nepřemohla jedna velká svině zvaná lenost (o lenosti se chystám napsat již pár měsíců článek a až ho napíšu, můžete si být jisti, že to bude stát za to a s největší pravděpodobností to bude mít i několik částí, protože o lenosti vím snad úplně všechno). Snažím se občas jezdit na kole. Je to super, ale plastelínu z břicha tím dolů nedostanu. Snažím se sportovat. Včera jsem například hrál hodinu a půl volejbal. Skončilo to bolavým předloktím a odrovnaným kolenem. Dnešek jsem celý den prokulhal a mám takové neblahé tušení, že následující dny to nebude s kolenem o moc lepší. Chystám se, že začnu běhat. Pořád o tom mluvím a už jsem o tom vykládal snad deseti lidem. Moc mi to nevěří, i když je přesvědčuji o opaku. Fakt začnu, věřte mi. Otázka ale je, jak dlouho vydržím. Tady, narozdíl od předchozí otázky, odpověď znám. Bohužel je ještě daleko víc smutnější a zdrcující než ta předchozí: „Tuším, že moc dlouho ne“. Ano, je to velice smutný příběh, ale rostoucí hmota na mém pase, bolavá záda, dýchavičnost, ochablé svalstvo mi neustále připomínají, že bych měl opravdu něco začít dělat a né jen kecat. Ale je to těžké. Víte, když už jen to kecání mi dává jakýsi pocit, že už něco vykonávám. Už když mluvím o tom, že půjdu do fitka, tak mám pocit, že jsem nazvedal několik desítek či stovek kilo činek. Už když mluvím o běhání, tak mám pocit, že jsem oběhl Brno dvacetkrát dokola. Už když mluvím o tom, že… hm, zkrátka kamarádi, mám takové neblahé tušení, že jsem ztracen ve světe plném rozteklé tekutiny a šedé hmoty (Šedá hmota je název jedné povídky od Stephena Kinga, stojí rozhodně za přečtení J). Ale já budu bojovat. Slibuji ti to moje kdysi vypracované, pružné a svalnaté tělíčko. Nakopeme tu hmotu do prdele.