O lekání a o jednom zákeřném psovi

Určitě se vám někdy stalo, že jste se lekli tak, až jste si málem nadělali do kalhot. Mně se to stalo několikrát. Spousta těch úleků se mi vykouřila z hlavy, ale na několik zvlášť povedených leknutí asi nezapomenu nikdy. To jsem bydlel ještě s Pavlem na Kotlářské. Byl jsem sám doma, Pavlík s největší pravděpodobností randil venku s nějakou kočkou a já, jelikož jsem velice čistotný mladý muž a nemám rád nepořádek, jsem se rozhodl, že začnu asi po dvou měsících vysávat svůj pokoj. Tak jsem si tak hezky jezdil s tou plastovou tyčkou po zemi sem a tam, a byl jsem hluboko pohroužen do svých myšlenek týkajících se makro a mikrosvěta, problémů nekonečna, zkrátka velice důležitých záležitostí. V tom jsem se podíval před sebe a tam, asi dva metry přede mnou, stál Pavel a čuměl na mě. Lidi řeknu vám, málem jsem se fakt posral, jak jsem se lekl. Srdce se mi rozbušilo, svěrače povolovaly, nohy ochabovaly a měl jsem co dělat, abych se tam neskácel na zem. Z hrdla se mi posléze draly nadávky nejtvrdšího kalibru, které postupně uklidňovaly můj leknutím rozbouřený organismus. Pavel celou dobu pozoroval můj kolabující organismus bez jediného slova. Pak se otočil a šel do svého pokoje. Já jsem ale totální břídil oproti mé přítelkyni. Ta se lekne i malého štěněte v oknu, padajícího peříčka, prostě kdejaké blbosti. Promiň Peťule, ale je to tak. Vždycky zakřičí a já se pak leknu jí a opět mám co dělat, abych se nepo... no však víte co. Vzpomínám si, jak jsme tak jednou leželi vedle sebe, mohlo být tak nějak mezi půlnoci a sedmou ráno. Já se vzbudil a začal se převalovat na druhý bok. Zrovna jsem se otáčel k jejímu obličeji, když se probudila. Otevřela oči, podívala se na mě a začala ječet jako siréna. Já myslel, že je to můj konec a měl jsem co dělat, abych ze samého leknutí neomdlel. Ráno se Peťulka probudila a samozřejmě si na nic nepamatovala. Kdežto já to mám zahryznuto hluboko v mozku. Nebo opět Pavel. Spíme si někde na Tenerife pod stanem, když se mu opět zdá jeho noční děs a začne ječet a chrchlat jako pominutý. Asi se mu zdálo, že mu někdo ukradl Měsíc nebo co, ale ječel fakt hrozně. Nebo opět má přítelkyně... jdeme si tak po jednom z neapolských náměstí a já vidím, že za námi jde docela dost velký pes. Tak už preventivně říkám „Pozor jde za námi pes, tak se nelekni.“ Asi dvě sekundy poté, to začalo. Peťa se otočila uviděla psa a hrozně zařvala. Ne ne, zařvala příšerně! Zařvala tak nahlas a tak šíleně, že lidé zanechávali v restauracích své pizzy, lasagně, kafíčka a vybíhali ven, aby se podívali co se děje. Lidé koukali z oken, přijížděla policejní auta, vrtulníky... no dobře trochu přeháním, ale opravdu jen trošičku. Každopádně jsem se opět šíleně lekl.
A teď o tom zlém psovi. Bydlí na ulici Grohova, poblíž ulice Údolní v Brně. Jednoho dne si tak vykračuji, když v tom za plotem začala řvát obluda velikosti medvěda. Ta příšera na mě tasila zuby a štěkala jako pominutá. Já se tak lekl, že jsem uskočil o dva metry a málem jsem porazil svého stokilového kamaráda a kolegu z práce Štěpána Ledvinku. Spustil jsem kanonádu nadávek na tu šílenou bestii. Nemám rád, když mě někdo takhle zákeřně vystraší. Fakt to nemám rád. A víte co? Ten pes má jednu obrovskou smůlu, že neumí číst a nezná můj blog. Protože kdyby uměl číst a narazil na tento článek, tak by se mohl dočíst o tom, že ve mně zraje pomsta. Mohl by se dočíst o tom, že jednoho dne si na něho počíhám. Mohl by se dočíst o tom, že jednoho dne půjdu kolem toho plotu a až uvidím že tam čučí a myslí si o sobě, že je mistr světa, tak se pomalu přiblížím a zařvu na něho z plných plic, zařvu tak nahlas až se ten čokl posere!