Pingpongový Bůh asi nebyl zrovna doma

Událost (ano, myslím, že se to tak dá nazvat), kterou se nyní budu snažit popsat, se stala již před několika týdny. Nečekejte v následujících řádcích ale nic převratného, žádnou legraci u které se budete smát, až vám budou tryskat slzy z očí a břišní svaly budou praskat bolestí pod náporem smíchu. Nic takového vás nečeká, spíše naopak. Pokud budete číst dál, tak vás čeká spíše malá smutná příhoda, v níž jsem hrál druhé housle jako pan Pitomeček. Takových příběhů, ve kterých jsem hrál druhé housle, kdy jsem vypadal nemožně, přitrouble ba dokonce i trochu idiotsky mám několik. Pár z nich vám třeba někdy u piva povím. Výhodou takového blogu je, že se můžu zesměšnit rychle, před hodně lidma (což neplatí u mého blogu) a taky zcela dobrovolně. A já se rád o to všechno s vámi podělím...

Je to už víc jak rok, co jsem se vsadil se svým učitelem, kamarádem Petrem alias Skyrmenem alias Lelkem o pár piv (a ještě něco to bylo že?), kdo vyhraje zápas v ping pongu. Tuším, že při uzavírání této sázky kolem mě a taky ve mně poletoval alkoholový odér a já si byl v tu chvíli zcela jist, že jsem nejlepší pingpongový hráč, kterého matička Země kdy nosila na své kůrce. Byl jsem přesvědčen, že bych porazil celou čínskou olympijskou výpravu a návdavkem bych rozstřílel ještě tu korejskou. Zkrátka nějaký Petr byl bezvýznamný panáček, pingpongový záprtek, který viděl pingpongovou pálku maximálně na obálce nějakého zažloutlého sportovního plátku v osmdesátých letech někde u dědečka na půdě. V tu dobu jsem byl pěkně v záběhu, protože jsem zhruba každý měsíc chodil s pár kamarády hrát pinec do jistého restauračního zařízení, kde mají stůl. Se svými soupeři jsem prohrával málokdy, což mě jen utvrdilo v mé pingpongové nadřazenosti.

Od sázky uběhlo pár měsíců a já se jedno krásné odpoledne ocitl na chatě nedaleko Brněnské přehrady. Bylo tam několik spolužáků, Petr a taky pingpongový stůl. Stůl sice vypadal, že se na něm odehrálo již hodně zápasů a nejen těch pingpongových, pálky vypadaly jako kdyby je tu zapomněla při útěku německá armáda, ale hrát se s tím dalo. Už ani nevím, jak se to stalo, ale na jedné straně stolu jsem se ocitl já a na druhé Petr. A jen tak nezávazně, aniž by už šlo o tu konkrétní sázku, jsme si začali pinkat. Stačilo pár úderů a bylo mi jasné, že mé sebevědomí a přesvědčení o tom, že mám vše pevně v rukou, se začíná rozplývat. Už jsem si nemyslel, že bych porazil hráče čínského olympijského výběru, ani korejského, vlastně jsem nabyl dojmu, že bych mohl prohrát i s nějakým ušmudlaným šestiletým klukem s nudlí u nosu odněkud z Horní Dolní. Ta hra, kterou Petr předváděl, se mi moc nelíbila. Začínal jsem ho podezřívat, že pinec hrál závodně, ale Petr se jen přitrouble usmíval. Ovšem nepanikařil jsem. Na mé straně stolu se totiž táhla prasklina, která byla jen o málo menší než Středoatlantský hřbet. Veškerou mou nešikovnost jsem svedl na tu blbou prasklinu a taky na debilní pálku, která opravdu spíše připomínala pravěkou pomůcku na opracovávání kůže, než pálku hodnou pingpongového mistra.

Další etapa následovala asi půl rok po události na chatě. Šel jsem si totiž koupit svoji vlastní pálku. Vybral jsem si takovou, která nestojí moc, ale přesto by se s ní daly vyhrávat velké zápasy. Hned jsem ji otestoval na pár zápasech s mou přítelkyní a s kamarády. Přítelkyně i kamarádi odpustí, ale musím říct, že všechny testy proběhly jednoznačně v můj prospěch, tedy vítězně. Popravdě, nebyly to těžké zápasy, ale i to mi stačilo, abych nabyl dojmu, že jsem připraven rozmetat Petra na milion kousků a dát mu pořádnou lekci ve hře zvané pingpong. Teď jen domluvit s Petrem datum mého velkého vítězství a ukončit tak příběh, na jehož konci jsem měl stát v bílém rouchu s vavřínem na hlavě a kynout tleskajícím davům.

Nastal den D. Stál jsem na rohu jistého restauračního zařízení, kde mají pingpongový stůl, na kterém jsem pokořil nejednoho soupeře a odkud jsem již mnohokrát odcházel s pocitem dokonalosti. Čekal jsem na Petra a v duchu si představoval, jak mu po zápase třesu rukou a říkám mu: „Děkuji za hru a hlavu vzhůru chlape. Prohrát se mnou není žádná ostuda. Příště zahraješ určitě líp“. Ze snění mě vytrhl Petr, který zrovna dorazil a jen jsem doufal, že si nevšiml mého zasněného úsměvu. Vstoupili jsme dovnitř, chvíli počkali než před námi dohrajou nějací moulové a šli na věc. Z baťůžku jsem si vytáhl svou megapálku, a postavil se ke stolu. Na druhou stranu se postavil Petr. Až do této chvíle to bylo přesně podle scénáře, přesně tak, jak to mělo být. Ovšem to co následovalo milý čtenáři, bych nazval chybou v Matrixu, časoprostorovou fluktuací, střetem mikrokosmu s makrokosmem nebo nějakou jinou poruchou v systému, kterou si dodnes nedokážu vysvětlit. Už to rozpinkání nebylo podle mého gusta a začínalo se mi zdát, že se něco začíná kazit. Míčky na mou stranu lítaly těsně nad síťkou s matematickou přesností a s rychlostí, za kterou by se ani raketa od NASA nemusela stydět. Ale i já jsem odehrál pár přesných úderů, takže jsem nepanikařil a utěšoval se, že má síla je v psychice. To jsem ale bohužel netušil, že se jedná o poslední přesné údery, které jsem ten den zahrál. Co vám mám povídat. Bylo to příšerné, hrůzné, šokující, zdrcující, překvapující, potupující, k pláči, k smíchu a pak zase k pláči, bylo to zkrátka děsné! I po takové době mám strach, vyťukat do klávesnice konečný výsledek. Ale pokusím se… No, hráli jsme pokaždé do jedenácti, celkem šestnáct her. Vyhrál jsem pouze jednu jedinou. Celkové skóre, uf uf uf, 15:1 pro Petra! Pláč jsem měl téměř na krajíčku, ale jelikož jsem výborný herec, tak jsem to nedal najevo. Rychlé mrkání očí pomohlo a zahnalo slzy zpátky do kanálků (můj trik). Petr se usmíval. Usmíval se takovým hodně divným úsměvem, který říkal: „Moulo. Moulo pitomej, to jsem Ti ale nasekal prdel co?“. A jo, měl pravdu, nasekal. Úplně mi ji rozmašíroval a moje přesvědčení o tom, že jsem dobrý hráč , rozmašíroval taky. Dal mi co proto. Ani jsem si neškrtl. Odcházel jsem s pocitem zahanbení a ponížení. Tak jsem se cítil naposledy ve školce, když mě paní učitelka dala do bazénku mezi samé holky. Pamatuji si, jak jsem byl celou dobu potopený pod vodní hladinou a neustále jsem se pohyboval, jen aby nešly vidět kontury mého formujícího se mužského těla.

Zápas tedy skončil. Skončil pro mě velice bídně. Nebýt toho, že jsem se rozhodl ho sem napsat, tak bych už možná na tu veškerou potupu a trapárnu trochu zapomněl. Ale což, prohrál jsem a asi ne naposledy. Jsem s tím smířený. Jen mě ještě někdy nakrkne Petr s tím, když se mě s úsměvem na tváři zeptá: „Kdy si zase zajdeme zahrát pinec?“