The Gathering - Mezihra - část druhá

Je září roku 1993 a The Gathering nahrávají v holandském studiu Spitsbergen materiál na novou desku. Po úspěchu alba "Always..." jsou očekávání velká, ale k naplnění těchto očekávání bohužel nedošlo.

Almost A Dance (1994)

1. On A Wave
2. The Blue Vessel
3. Her Last Flight
4. The Sky People
5. Nobody Dares
6. Like Foutains
7. Proof
8. Heartbeat Amplifier
9. A Passage To Desire

Album je pojmenováno "Almost A Dance" a vyšlo začátkem roku 1994, i když některé zdroje uvádějí rok vydání 1993. Na skládání hudby se podílela celá kapela, slova byla v režiji nového člena kapely zpěváka N. Duffhuese, jen při skladbách "Like Foutains" a "A Passage To Desire" mu pomáhala zpěvačka Martine van Loon. Na albu se nepovedla spousta věcí, ale co totálně shazuje nahrávku je zvuk a hlavně katastrofální zpěv Nielse Duffhuese. Bohužel svým výkonem ke kvalitě alba nepřispěla ani zpěvačka Martine van Loon, i když na druhou stranu, ta na albu nemá moc prostoru. O produkci, nahrávání a také namixování alba se staral Tom Holkenborg, který také neuhlídal to, co uhlídat měl. Všechny tyto faktory, řadí album do průměrnosti a je to jen škoda, protože samotný materiál na albu není vůbec špatný. Kapela vyklouzla z death metalových vod a vydala se směrem k objevování nových poloh. Chraplavý hlas Barta Smitse je nenávratně pryč, klávesy už nejsou tak násilně vkládany do skladeb, album je víc melodičtější, rozmanitější, protkané pěknými pasážemi, kde můžeme jen dvakrát litovat špatného Nielsova zpěvu.

Ještě koncem roku 1993 The Gathering vyjíždějí na turné po Holandsku na podporu nově vydaného alba. Dva koncerty odehráli také v Belgii, ale ani tato šnůra nepomohla v prodejnosti alba, které se prodává velmi špatně. Kapela ví, že se musí se zpěvem něco udělat a tak 25. 2. 1994 v holandském městě Zoetermeer Niels Duffhues zpívá naposledy. Nastává období hledání nového zpěváka. 29. 5. 1994 na koncertě s The Gathering zpívá Patrick Harreman ze skupiny Moon Of Sorrow a 18. 6. 1994 v holandském měste Den Bosch se za mikrofónem objevuje neznámá zpěvačka z neznámé skupiny Bad Breath, Anneke van Giersbergen.

The Gathering - Úsvit - část první

Prvopočátky kapely The Gathering sahají do října roku 1989. Právě v té době, v malém holandském městě Oss, se bratři Hans a René Ruttenovi společně s kamarádem Bartem Smitsem rozhodli založit skupinu, jejíž jméno se mělo v následujících letech proslavit po celém světě a po hudební stránce ovlivnit spoustu dalších skupin.

Hans, René a Bart po prvních zkušenostech hraní v jedné bezvýznamné punkové kapele, zakládají již oficiálně skupinu, která s punkem neměla nic společného. Na začátky vzpomíná v jednom rozhovoru pro časopis Spark René Rutten:

„Kapela začala existovat v roce 1989, to mi bylo kolem šestnácti a neuměl jsem pořádně držet kytaru. Společně s bratrem jsme založili skupinu. Přišel kamarád Bart, který měl vyřvaný hlas, a proto začal zpívat. V šestnácti jsi rebel, chceš hrát hlasitou muziku, která zvedá ženským sukně a kope policajty do prdele.“
Jestli bychom měli dnes pojmenovat hudební styl The Gathering v jejich prvopočátcích, tak by se zřejmě jednalo o směsku death, gothic a doom metalu. Samozřejmě tehdy se pojmy jako gothic nebo doom metal začaly teprve klubat na světlo, ale brzy se měly na metalové scéně pevně zakořenit. Hlavními propagátory těchto stylů byli právě The Gathering spolu se skupinou Paradise Lost a ještě několika dalšími kapelami. Ale to všechno teprve mělo přijít.
The Gathering od února roku 1990 začínají skládat skladby a připravovat materiál na desku. V dubnu do kapely přichází klávesák Frank Boeijen, který právě klávesami dodal do skupiny něco nového, co v té době nebylo až tak obvyklé. Kombinace death metalu a kláves ovšem fungovala a také to na skládání nových skladeb bylo poznat. Ale nejenom klávesy přinesly do kapely zajímavou atmosféru, ale také ženský vokál v podání hostující zpěvačky Marike Groot, ať už se dnes na kvalitu jejího přednesu díváme jakkoliv. Sestava se tedy ustálila na šesti členech+Marike:

Hans Rutten – bicí
René Rutten – kytara
Frank Boejin – klávesy
Hugo Prinsen Geerligs – basa
Bart Smits – zpěv
Jelmer Wiersma – kytara
Marike Groot – zpěv

V průběhu roku 1990 kapela nahrává zkušební nahrávku „An Imaginary Symphony“ a spíš než po hudebních vydavatelstvích ji rozesílá do různých fanzinů a rozdává kamarádům. I když toto dílko sklízí jen chválu, stále uniká pozornosti hudebních vydavatelství. Nahrávka obsahuje pět skladeb a mezi nimi je také Second Sunrise, která se později objeví na prvotině „Always“.

An Imaginary Symphony (1990)

1. Second Sunrise
2. Six Dead, Three To Go
3. Downfall
4. Another Day
5. Share The Wisdom

Následují první koncerty po Nizozemí se skupinami Invocator, Acrostichon a Dead Head. Po koncertování skupina nahrává již svoje první oficiální demo „Moonlight Archer“ a v dubnu 1991 skladby „Gaya´s Dream“ a „Always“, které měly být původně umístěny na singl, ale z finančních důvodů z toho sešlo.

Moonlight Archer (1991)

1. Subzero
2. Anthology In Black
3. Second Sunrise
4. Downfall
5. In Sickness And Health

Dosud nahraný materiál, ale posloužil jako promo, kterému na svět pomáhá firma D.S.F.A. Skladby se opět hodně líbí, ale hlavně si jich také všimly hudební vydavatelství, konkrétně Peaceville Records a holandská Foundation 2000. The Gathering si vybírají Foundation 2000, se kterýma v prosinci 1991 podepisují smlouvu na dvě alba.

Always... (1992)

1. The Mirror Waters
2. Subzero
3. In Sickness and Health
4. King For A Day
5. Second Sunrise
6. Stonegarden
7. Always...
8. Gaya's Dream

Na jaře roku 1992 vychází prvotina skupiny, album „Always“. Album ihned zaujalo fanoušky zajímavými skladbami, které v sobě měly sílu, melodii, ale také tvrdost. Chrochtavý Bartův hlas, občas zjemní do klidnější pohlohy, střídájí se zde rychlejší a pomalejší pasáže, které jsou podpořené klávesami a ženským hlasem v podání Marike a také celkem zajímavé texty, to vše z alba „Always“ dělá velmi zajímavý počin. Texty jsou výhradně prací Barta Smitse:

Ze skladby Second Sunrise/Druhý úsvit

„Koho budeme chválit teď
Když jsou naší bohové mrtvi
Život není jen existence
V betonových, či kartónových
Krabicích
Myšlení zuhelnatělého světa
Kde všechno již bylo vykonáno
Myšlenka na dokonalý svět
Na hromadě pošlapaných snů“

Ze skladby Always.../Vždy...

„Někdy slova nemohou vyjádřit to,
co cítí srdce. Hudba však dokáže
říci to, co slova nedokážou.“

Ze skladby King For A Day/Den králem

„Každý má své draky, které si zotročí
podívej se jim do očí,
a neuhýbej pohledem
…

Každý poklad, který nalezneš
Každá cesta, kterou se vydáš
Mají své odvrácené tváře
Oběti, které musíš postoupit.“

Překlady textů jsou převzaty z časopisu Spark.

Co by se dalo albu vytknout tak snad délka některých skladeb, trochu plochý zvuk a také zbytečně nacpané klávesy do některých pasáží. Album je ale dodnes poslouchatelné a patří k těm lepším, které v začátcích doom metalu vznikly.

Po vydání alba následují koncerty s Paradise Lost a Faith No More. Jeden koncert v Holandsku navštíví dokonce až 6000 lidí, což je pro kapelu do té doby nepoznaný zážitek. S britskými punkery G.B.H. koncertují až v Izraeli a koncert v Tel Avivu považují za jeden z nejvydařenějších.

Po ukončení turné dochází v kapele k personálním změnám. Změny se týkají zpěvu, jak mužského, tak toho ženského. Místo Barta Smitse, který má trochu problémy se zpěvem příchází do kapely Niels Duffhues a Mariku Groot vystřídala Martine van Loon.

Niels Duffhues – zpěv, akustická kytara
Martine van Loon - zpěv
René Rutten – elektrická a akustická kytara
Jelmer Wiersma - elektrická a akustická kytara
Frank Boeijen - klávesy
Hugo Prinsen Geerligs – basová kytara
Hans Rutten - bicí

V této nové sestavě v září roku 1993 začalo nahrávání nové desky „Almost A Dance“, která vychází v roce 1994.

pokračování příště...

Semafory v ohrožení

Když jsem v sobotu v noci vystupoval z autobusu na Pionýrské, zjistil jsem, že je tam něco jinak. Jelikož jsem strašně bystrý, tak za zhruba 1.3 vteřiny jsem zjistil, že tam chybí semafor a po něm tam zeje jen díra. Ale to nebyla jediná změna. Zábradlí, které je na ostrůvku, bylo pokrouceno, jak tasemnice a všude kolem byl rozsypán pískoštěrk. No jasně, zase si někdo hrál na závodění. Chvíli jsem stál na ostrůvku a čekal až blikne zelená. Po pár sekundách (ještě, že jsem tak bystrý) jsem zjistil, že zelená nenaskočí, protože semafory nefungovali na celé křižovatce.
Na druhý den dopoledne jsem seděl u počítače a střídavě se díval do zdi a do monitoru, když jsem uslyšel náraz. Na ten zvuk jsem si během roku a půl žití na Kotlářské už zvykl. Je to zvuk mačkání plechů. Šel jsem se podívat k oknu, co se to zase stalo. Jedno auto stálo z rozmačkaným předkem v půlce křižovatky a druhé skončilo na chodníku u budovy, kde je hospoda Červený drak. Při cestě na chodník, ale přibralo další semafor. Další křižovatkový pomocník padl. Po chvíli nastal obvyklý scénař. Hasiči, sanitka, policajti. Jestli to tak půjde dál, tak tam budeme bez semaforů, uslyšel jsem nějaký trapně chytrý hlas ve své hlavě a šel jsem si zase sednout, abych se vrátil k čumění do zdi.
Policajti nenechali už nic náhodě. Když jsem šel odpoledne z domu, u křižovatky stál jeden z nich a dával bacha, aby zase někdo nesejmul další semafor. Co mě opravdu šokovalo, byla parta chlapů, kteří v neděli odpoledne s krumpáčema jeli jak fretky, aby semafor zasadili tam, kam patří.
Dnes už je zase vše jak má být. Oba dva semafory stojí na svém místě, krásně svítí a víkendové mačkání plechů připomíná jen pokroucené zabrádlí u tramvajové zastávky.

Proudění smradlavého vzduchu

Venku se nám ochladilo, to znamená, že musím odložit objímání stromů na později. Až bude víc teplo, protože objímat stromy v zimě je blbost. Máte na sobě bundu, která vadí v přenosu energie mezi stromem a vámi, takže propojení by bylo úplně zbytečné. To ví každý objímač stromů. Takže raději sedím na řiti v kanclu a chystám se napsat nějakou extra pitomost. Třeba o proudění smradlavého vzduchu. Teď si říkáte, co je to za blbost, kdo může psát o takové kravině. Dám vám pohotovou odpověď. Já. A až si to přečtete, ztratíte veškeré mínění o mé inteligenci, teda pokud jste nějaké vůbec měli. Ano, je to tak. Třicetiletý borec, který místo toho, aby hledal nějakou ženskou, aby už konečně nevypadal divně, jako teplouš, jako pošuk nebo dokonce jako divný teploušský pošuk, tak sedí ve svém kanclu a chystá se psát o proudění smradlavého vzduchu. Nu což, jdeme na to.
Asi nejdříve bych měl trochu popsat cestu z mého kanclu na záchod. To je totiž základní kámen celého vyprávění. Pokud vyjdete z mého kanclu dáte se doprava, projdete chodbou kolem dataprojektorů a diaprojektorů, které promítají všelijaké obrázky do sálu. Dojdete na konec chodby, tam jsou dveře a pokud je otevřete, dostanete se na další chodbu. Na proti těch dveří je okno, kolem kterého sejdete po schodech dolů. Dole u schodů zatočíte doleva ke kuchyňce, ale ještě než do ní vejdete, tak po levé straně jsou dveře na záchod, kde je také okno. Okno je také umístěné v kuchyňce. Všechna okna jsou v tomto příběhu velmi důležitá, jak už název tohoto článku napovídá. Doufám, že jsem aspoň částečně popsal cestu z mého kanclu na záchod, aby jste si vše mohli dobře představit.
Každý má své dny a svoje chvilky. Mám je já, máte je i vy a pokud ne, tak buď kecáte a nebo váš zažívací trakt patří do nějaké knihy rekordů na sraní. Když vykonáte na záchodě potřebu, tak z té hnědé věci co si ještě před chvíli spokojeně užívala tepla vašeho těla, stoupá takový smrad, že máte v hlavě už jen jedinou myšlenku, a to co nejdříve vypadnout z místnosti na sraní pryč. Když vám načichnou během té chvíle věci, které máte na sobě tak, že je smrad z nich cítít ještě po půl hodině na čerstvém vzduchu, pak to je ten den D a chvíle CH, kterou jsem měl na mysli. Té věci, která z vás vypadla stačí i malá chvilka na to, aby zamořila neuvěřitelně velkou plochu nebo dokonce i vzdálené místo, zvlášť když se jí šikovně pomůže prouděním vzduchu.
No a jednoho dne, takový den D a chvilku CH měl tady u nás někdo v práci. Raději si nepředstavovat jak v oné mistnosti bylo dusno, ale dokážu si představit, že ten člověk otamtud chtěl určitě vypadnout co nejdřív. Ten dotyčný v dobré víře na záchodě otevřel okno a ani si neuvědomil, že spustil lavinu, která se s neuvěřitelnou silou valila dál. Ten dotyčný totiž otevřel okno ještě v kuchyňce a nechal otevřené dveře od záchodu, zřejmě v domění, že průvan vše vyřeší. Molekuly smradu začali do sebe narážet, postrkovat až dospěly ke schodům. Zřejmě byl smrad o něco teplejší než okolní vzduch, protože molekuly smradu začaly pomalu stoupat vzhůru k dalšímu oknu. A právě tam někdo udělal zásadní chybu. Otevřel totiž okno, které je u schodů a také dveře naproti. Had v podobě smradu se nebezpečně začal plížit dál. Pomalu proplul dveřmi do chodby s data a diaprojektory až ke dveřím mého kanclu. No a někdy v tu chvíli, něvědíc, že za dveřmi se skrývá plížívý had Smrad, jsem se rozhodl, že vyjdu ze svého kanclu. Jeden jediný nádech stačil k tomu, aby mě tento had omotal a vší silou zmáčkl. Když jsem se vzpamatoval, chvíli jsem bojoval s myšlenkou, zamořené území v délce cca dvaceti metrů trochu prodloužit tím, že otevřu dveře až do foyer, kde zrovna byla nějaká školní výprava. Neudělal jsem to. Ušetřil jsem nevinné děti, které za námi přijeli za krásným zážitkem. Nechtěl jsem jim ho zkazit. Bohužel celý proces, který jsem zde tak dopodrobna popsal se stal nedávno ještě jednou. Celý cyklus se opakoval se stejnou rychlostí a silou. Zřejmě na některá okna napíšu výstražné cedulky, upozorňující na možný problém v případě otevření daného okna v určitých chvílích. Jen mě tak napadá otázka, kam by to vše až zašlo, kdybych ty dveře do foyer otevřel. No, kdo ví...
A to je všechno. Říkal jsem, že to bude blbost. Ale chtěl jsem o tom napsat už pár týdnů, tak jsem konečně sám sobě splatil dluh. Slibuju, že příště to bude o něčem víc voňavějším.

Objímání

Obdivuju všechny ty lidi, kteří dokážou sednout k počítači, psacímu stroji a nebo si jen tak do ruky vezmou obyčejnou tužku a napíšou článek do novin, časopisu nebo dokonce nějakou knihu a nedej Bože pokud je to ještě ke všemu kniha dobrá ne-li výborná. Nechápu to a obdivuju zároveň. Obdivuju všechny ty lidi, kteří prostě píšou a píšou a všechny jejich myšlenky nebo představy se okamžitě díky ťukaní do klávesnice zobrazují na monitoru, aniž by neustále používali tlačítko backspace nebo delete. Já nikdy nic nenapíšu. Teda pokud se to netýká nějakých hovadin. Například objímání stromů nebo cirkulace smradlavého vzduchu. Tak asi nejdřív k tomu objímání stromů. Byl jsem před pár dny dopoledne doma a jedním okem sledoval a jedním uchem poslouchal Prima jízdu. Je to ten dopolední pořad, kde se pořád melou dokola nějaké žvásty o vaření, dětech, hercích a herečkách, o tom kdo s kým chodí, kdo co natočil, no prostě žvásty, žvásty, žvásty, jen aby se doma maminy a nezaměstnaní nenudili. A taky jsem poslouchal rozhovor paní redaktorky, na jméno si nevzpomenu, je jich fakt hodně a vypadají všechny stejně s paní Kanyzovou. To je paní, která vydává časopis Krásná paní. Ten časopis je o ...a víte co, pokud chcete vědět o čem je, tak si ho půjčte nebo kupte a uvidíte sami. A paní Kanyzová také vydává lunární kalendář a právě o něm ve studiu hovořila. Mluvila o tom, co je dobré právě v těchto dnech, co pít, co jíst, jak dýchat, co nás ovlivňuje, prostě takové žvásty, abychom byli všichni zdraví a mohli tady na té modrozelené kouli strašit tak tisíc let. A pak také říkala, že je dobré, abychom někoho objímali, že prý je to v tomto období moc prospěšné pro zdraví. A pokud nemáme koho objímat, máme objímat stromy. Ještě jsem se teda nedíval, ale pár vhodných stromů je tuším na Kraví hoře nedaleko mojí práce. Chtěl jsem napsat pár pěkných stromů, ale právě jsem použil tlačítko backspace, abych to opravil na pár vhodných stromů. Myslím, že kdybych napsal pěkných, tak bych lhal. Pěkné stromy tam moc nejsou. Je spousta hezčích stromů, které bych objímal raději a také, které se víc hodí k mé postavě a mé pleti, než ty na Kraví hoře. Ale ty na Kraví hoře jsou dostupnější, tím pádem vhodnějších. A taky se mi nechce jezdit až někam do Bystrce, jen kvůli toho, abych na pár sekund nebo minut obejmul strom. Až tedy půjdete teď někdy kolem Kraví hory a uvidíte tam jednoho vysokého kluka objímat stromy, budu to pravděpodobně já. Budu stát, drsnou kůrou si rozedírat čelo a tiše drmolit nějakou mantru.
No a o té cirkulaci smradlavého vzduchu napíšu někdy příště.