Mravenec všude kam se podíváš

Každé jaro (pravda, bude to letos asi třetí, takže slovo každé je trochu scestné, i když předchozí obyvatel mé kanceláře a zároveň knihovny Pavel Gabzdyl měl stejný problém) se v mém kanclu objevují mravenci. To letošní jaro není výjimkou. Ty malé potvory si chodí a šmejdí všude možně. Lezou po mém stole, po monitoru, po lampě, po klávesnici, lezou mi do čaje, olizují zbytky kafe (čemuž se nedivím, protože to kafe chutná fakt skvěle) a jen čekám kdy objeví můj cukr. To bych byl potom na pochybách, zda jako každý rok, zase spokojeně a v míru z kanclu odejdou. Můj cukr by mohl zapříčinit, že tu mravenci rozbalí hlavní stan a v knihovně vytvoří mravenčí New York. A to bych se fakt nasral. Protože je od minulého roku, kdy mi doma nalezly z venku do pokoje a udělali si v něm čtyřproudovou dálnici opravdu moc nemusím. Dodnes nechápu co to mělo znamenat. Byl to ten samý druh mravenců, co mi leze teď v kanclu. Nalezli přes okno do pokoje, pak podél zdi došli k nábytku, podél kterého lezli až na druhou stranu pokoje, kde mám počítač a stůl. Nezjistil jsem co je tam lákalo. Jestli vůně mých noh, hučení počítače nebo jeho teplo nebo se prostě šli podívat, jak se otáčí větřáček v počítači..., fakt nevím. Každopádně se odtamtud vraceli zpátky k oknu, ze kterého opět vylezli ven. Mravenčí superdálnice pokračovala od mého okna po stěně domu někam dolů. Fakt hukot. No a tak to pokračovalo několik dnů. Mravenci přicházeli k počítači, kde se otočili a mazali zase nazpátek. Já jich asi tunu vyzabíjel, ale to bych mohl dělat donekonečna. Na řadu musela přijít chemie. Za okno na parapet jsem vysypal děsně smrdící růžový prášek, uvnitř jsem jejich cestu vystříkal sprejem, klekl jsem na kolena a se slzami v očích jsem se začal modlit, ať ty malé svině vypadnou z pokoje. Naštěstí to pomohlo, ale ještě několik týdnu po této zkušenosti jsem viděl v kdejakém ležícím drobku a zrníčku mravence a ještě dnes se zastihnu (dokonce i v zimě), jak hledím k oknu, jestli z pod něho nelezou mravenci.
Když se v práci dívám na ty lozící potvory, tak mě napadá jedna věc. Co když ti mravenci něco chtějí? Co když mají pro mě nějaké poselství? Víte co? Až půjdu dnes večer domů, tak nebudu vypínat počítač. Nechám ho hezky zapnutý, otevřu nějaký textový editor a budu doufat, že mi mravenci napíšou nějaký vzkaz, třeba o podstatě světa nebo o konci vesmíru. Nebo přinejhorším, že mi napíšou nějakou seminárku do školy. Pravda, moc šancí tomu nedávám, ale kdo ví... že? Kdo ví?

Něco se tu roztéká...

Dnes Pavel řekl přesně to, co pozoruji na sobě delší dobu i já. Řekl, že se na něm všechno tak nějak roztéká, a začal si šahat po těle, jakoby se chtěl o té tvrdé a nekompromisní realitě znovu přesvědčit. Bohužel, milý příteli, musím Ti dát za pravdu, je to tak. Roztékání postihlo i mě, a jak už jsem se zmínil, pozoruji ho na sobě již pár let. Nejhorší to je, když vylézám z vany. Naproti vaně je totiž zrcadlo, sice ne příliš velké, ale za to drtivě nemilosrdné. Bohužel ani zamlžení zrcadla nezakryje ten neutěšený, a ano i smutný pohled na mé tělo. Jakási věc podobná plastelíně se v nestřeženém okamžiku, pravděpodobně někdy během spánku, dostala do míst, kde mám pas a jaksi nehodlá opustit mé tělo. Zkoušel jsem ji přemluvit, ale nezabírá to. Dokonce jsem si klekl i na kolena a prosil. Vše marné. Naopak, ta podivná věc, se postupně rozlézá a napadá další části ještě nedávno velice krásného a oku lahodícího těla. Nejhorší to je, když se předkloním a nebo když si sednu. To pak ta podivná hmota nabude gigantických rozměrů a já si opět pokládám otázku „Co do řiti s tím?“ Odpověď je krátká, jednoduchá, smutná a zdrcující: „Nevím.“ A tak zkouším co se dá. Chodil jsem do posilky. To mi vydrželo do té doby, dokud jsem měl peníze a dokud mě nepřemohla jedna velká svině zvaná lenost (o lenosti se chystám napsat již pár měsíců článek a až ho napíšu, můžete si být jisti, že to bude stát za to a s největší pravděpodobností to bude mít i několik částí, protože o lenosti vím snad úplně všechno). Snažím se občas jezdit na kole. Je to super, ale plastelínu z břicha tím dolů nedostanu. Snažím se sportovat. Včera jsem například hrál hodinu a půl volejbal. Skončilo to bolavým předloktím a odrovnaným kolenem. Dnešek jsem celý den prokulhal a mám takové neblahé tušení, že následující dny to nebude s kolenem o moc lepší. Chystám se, že začnu běhat. Pořád o tom mluvím a už jsem o tom vykládal snad deseti lidem. Moc mi to nevěří, i když je přesvědčuji o opaku. Fakt začnu, věřte mi. Otázka ale je, jak dlouho vydržím. Tady, narozdíl od předchozí otázky, odpověď znám. Bohužel je ještě daleko víc smutnější a zdrcující než ta předchozí: „Tuším, že moc dlouho ne“. Ano, je to velice smutný příběh, ale rostoucí hmota na mém pase, bolavá záda, dýchavičnost, ochablé svalstvo mi neustále připomínají, že bych měl opravdu něco začít dělat a né jen kecat. Ale je to těžké. Víte, když už jen to kecání mi dává jakýsi pocit, že už něco vykonávám. Už když mluvím o tom, že půjdu do fitka, tak mám pocit, že jsem nazvedal několik desítek či stovek kilo činek. Už když mluvím o běhání, tak mám pocit, že jsem oběhl Brno dvacetkrát dokola. Už když mluvím o tom, že… hm, zkrátka kamarádi, mám takové neblahé tušení, že jsem ztracen ve světe plném rozteklé tekutiny a šedé hmoty (Šedá hmota je název jedné povídky od Stephena Kinga, stojí rozhodně za přečtení J). Ale já budu bojovat. Slibuji ti to moje kdysi vypracované, pružné a svalnaté tělíčko. Nakopeme tu hmotu do prdele.

O lekání a o jednom zákeřném psovi

Určitě se vám někdy stalo, že jste se lekli tak, až jste si málem nadělali do kalhot. Mně se to stalo několikrát. Spousta těch úleků se mi vykouřila z hlavy, ale na několik zvlášť povedených leknutí asi nezapomenu nikdy. To jsem bydlel ještě s Pavlem na Kotlářské. Byl jsem sám doma, Pavlík s největší pravděpodobností randil venku s nějakou kočkou a já, jelikož jsem velice čistotný mladý muž a nemám rád nepořádek, jsem se rozhodl, že začnu asi po dvou měsících vysávat svůj pokoj. Tak jsem si tak hezky jezdil s tou plastovou tyčkou po zemi sem a tam, a byl jsem hluboko pohroužen do svých myšlenek týkajících se makro a mikrosvěta, problémů nekonečna, zkrátka velice důležitých záležitostí. V tom jsem se podíval před sebe a tam, asi dva metry přede mnou, stál Pavel a čuměl na mě. Lidi řeknu vám, málem jsem se fakt posral, jak jsem se lekl. Srdce se mi rozbušilo, svěrače povolovaly, nohy ochabovaly a měl jsem co dělat, abych se tam neskácel na zem. Z hrdla se mi posléze draly nadávky nejtvrdšího kalibru, které postupně uklidňovaly můj leknutím rozbouřený organismus. Pavel celou dobu pozoroval můj kolabující organismus bez jediného slova. Pak se otočil a šel do svého pokoje. Já jsem ale totální břídil oproti mé přítelkyni. Ta se lekne i malého štěněte v oknu, padajícího peříčka, prostě kdejaké blbosti. Promiň Peťule, ale je to tak. Vždycky zakřičí a já se pak leknu jí a opět mám co dělat, abych se nepo... no však víte co. Vzpomínám si, jak jsme tak jednou leželi vedle sebe, mohlo být tak nějak mezi půlnoci a sedmou ráno. Já se vzbudil a začal se převalovat na druhý bok. Zrovna jsem se otáčel k jejímu obličeji, když se probudila. Otevřela oči, podívala se na mě a začala ječet jako siréna. Já myslel, že je to můj konec a měl jsem co dělat, abych ze samého leknutí neomdlel. Ráno se Peťulka probudila a samozřejmě si na nic nepamatovala. Kdežto já to mám zahryznuto hluboko v mozku. Nebo opět Pavel. Spíme si někde na Tenerife pod stanem, když se mu opět zdá jeho noční děs a začne ječet a chrchlat jako pominutý. Asi se mu zdálo, že mu někdo ukradl Měsíc nebo co, ale ječel fakt hrozně. Nebo opět má přítelkyně... jdeme si tak po jednom z neapolských náměstí a já vidím, že za námi jde docela dost velký pes. Tak už preventivně říkám „Pozor jde za námi pes, tak se nelekni.“ Asi dvě sekundy poté, to začalo. Peťa se otočila uviděla psa a hrozně zařvala. Ne ne, zařvala příšerně! Zařvala tak nahlas a tak šíleně, že lidé zanechávali v restauracích své pizzy, lasagně, kafíčka a vybíhali ven, aby se podívali co se děje. Lidé koukali z oken, přijížděla policejní auta, vrtulníky... no dobře trochu přeháním, ale opravdu jen trošičku. Každopádně jsem se opět šíleně lekl.
A teď o tom zlém psovi. Bydlí na ulici Grohova, poblíž ulice Údolní v Brně. Jednoho dne si tak vykračuji, když v tom za plotem začala řvát obluda velikosti medvěda. Ta příšera na mě tasila zuby a štěkala jako pominutá. Já se tak lekl, že jsem uskočil o dva metry a málem jsem porazil svého stokilového kamaráda a kolegu z práce Štěpána Ledvinku. Spustil jsem kanonádu nadávek na tu šílenou bestii. Nemám rád, když mě někdo takhle zákeřně vystraší. Fakt to nemám rád. A víte co? Ten pes má jednu obrovskou smůlu, že neumí číst a nezná můj blog. Protože kdyby uměl číst a narazil na tento článek, tak by se mohl dočíst o tom, že ve mně zraje pomsta. Mohl by se dočíst o tom, že jednoho dne si na něho počíhám. Mohl by se dočíst o tom, že jednoho dne půjdu kolem toho plotu a až uvidím že tam čučí a myslí si o sobě, že je mistr světa, tak se pomalu přiblížím a zařvu na něho z plných plic, zařvu tak nahlas až se ten čokl posere!

Byl jsem na plese Filozofické fakulty

V jednu slabou chvíli a nestřeženém okamžiku, kdy mé smysly byly otupeny (s největší pravděpodobností nějakou dávkou alkoholu) jsem slíbil před časem své přítelkyni, že půjdeme na ples. S potěšením jsem zjistil, že čas ubíhá, den jde za dnem a o plese ani zmínka. Minul termín plesu Přírodovědecké fakulty a já si říkal ó díky vám všichni svatí, že to jde tak lehce. Letos se plesu určitě vyhnu. A tak si jdu z práce domů, úsměv ve tváři, děti se smějí, pejskové dovádějí, ptáčkové zpívají, sluníčko svítí, větřík hladí a čechrá vlásky a je mi strašně fajn. Dojdu k baráku, vyběhnu ty tři patra jako leopard, zastrčím klíče do zámku, otevírám dveře, začnu se zouvat, hážu baťoh do rohu a vítám se se svoji krásnou a milou Peťulkou. V hlavě mám myšlenky na večeři a na to jak si nacpu pupek až bude vypadat jako hora Říp, když v tom mé levé ucho zachytává větu „Jedenáctého jdeme na ples.“. Tato věta nějak nezapadala do mého harmonického rozpoložení, nicméně jsem ji okamžitě vypudil svým pravým uchem ven s tím, že se jedná jen o jakýsi rušivý a nepodstatný element, který nějak nenáleží do tohoto krásného světa. Vypuštění rušivého elementu pravým uchem do nekonečna vesmíru mělo za následek, že jsem větu „Jedenáctého jdeme na ples.“ uslyšel ještě jednou. V tu chvíli mi bylo jasné, že je zle. Vzpomněl jsem si během chvilky na loňský ples. Dva litry vína a pár piv v mých žilách, ožralecké tlachání nad tématem mé horko těžko připravované bakalářky, málem dvakrát rvačka s jedním volem a jednou krávou, dvakrát asi desetiminutová slovní přestřelka již s výše zmíněným volem a krávou a mé úsměvuhodné varietní kreace na parketu. S touto myšlenkou v hlavě, jsem si sundával bundu a slyším sám sebe říkat (s úsměvem na tváři) „Jedenáctého? Jo tak fajn, už se těším“.

Do Semilassa, kde se ples odehrával jsme dorazili po osmé hodině. Nejdřív jsme si vystáli asi patnáctiminutovou frontu do šatny a poté zamířili k našemu stolu. Ten byl zcela obsazen nějakou partou holek. Vybavil se mi okamžik z loňska a důvod, proč jsem se málem porval. Naštěstí holky byly velice rozumné a naše místa uvolnily. Sedl jsem si, abych po půl minutě vstal a vyrazil k baru pro lahvinky s vínem. Napil jsem se první skleničky, druhé a najednou jsem začal pociťovat, že mě opouští špatná nálada. Špatná nálada mě opustila zcela s příchodem Pavla a Lenky. Vážení přátelé, už nevím co všechno jsem tam za těch několik hodin nažvanil, ale co vím zcela jistě tak to, že toho bylo zase opravdu hodně. Ani nevím kam se podělo těch šest hodin. Někdy mám pocit, že někdo manipuluje s časem. Jinak si nedokážu vysvětlit, že to tak rychle uteklo. A co se vlastně dělo? Asi tohle:

1. Vypil jsem asi litr a půl až dva litry vína.
2. Vypil jsem asi deci kofoly.
3. Snědl jsem asi balík a půl tyčinek.
4. Smál se jako idiot.
5. Vyprávěl vtip o tom, že má chlápek pravidelnou stolici v sedm ráno, ale má smůlu v tom, že se budí až v osm.
6. Tančil na parketu... tančil? Jestli to byl tanec to se s přesností potvrdit nedá.
7. Při vyhlašování tomboly jsem u každého čísla neustále křičel TADY! TADY!
8. Schovával cizím lidem vyhrané věci z tomboly pod svůj oblek a připadal si hrozně neviditelný. Bohužel mě sledoval celý stůl, což jsem netušil...
9. Nadával na pár blonďáků, že jsou árijská rasa, když se předbíhali při braní věcí z šatny
10. Říkal Pavlíkovi ať se jde zeptat taxikáře jestli vezme do auta šest lidí. V tu chvíli se mi to zdálo jako perfektní nápad a divil jsem se, že taxikář na to nepřistoupil. Myslím, že se divil i Pavlík.
11. Při cestě otevíral a zavíral popelnice. (nepamatuju se)
12. U domu kde bydlí Štěpán Ledvinka jsem ze všech plic křičel ŠTĚPÁN LEDVINKA!
13. Spustil alarm v jednom obchodě. (nepamatuju se)
14. Hladil domy. (napamatuju se)
15. Zašpinil si kalhoty a boty.
16. A dělal ještě pár věcí, o kterých bych se tady nerad zmiňoval...

Zkrátka přátelé, někdy zase na plese naviděnou!