Proudění smradlavého vzduchu

Venku se nám ochladilo, to znamená, že musím odložit objímání stromů na později. Až bude víc teplo, protože objímat stromy v zimě je blbost. Máte na sobě bundu, která vadí v přenosu energie mezi stromem a vámi, takže propojení by bylo úplně zbytečné. To ví každý objímač stromů. Takže raději sedím na řiti v kanclu a chystám se napsat nějakou extra pitomost. Třeba o proudění smradlavého vzduchu. Teď si říkáte, co je to za blbost, kdo může psát o takové kravině. Dám vám pohotovou odpověď. Já. A až si to přečtete, ztratíte veškeré mínění o mé inteligenci, teda pokud jste nějaké vůbec měli. Ano, je to tak. Třicetiletý borec, který místo toho, aby hledal nějakou ženskou, aby už konečně nevypadal divně, jako teplouš, jako pošuk nebo dokonce jako divný teploušský pošuk, tak sedí ve svém kanclu a chystá se psát o proudění smradlavého vzduchu. Nu což, jdeme na to.
Asi nejdříve bych měl trochu popsat cestu z mého kanclu na záchod. To je totiž základní kámen celého vyprávění. Pokud vyjdete z mého kanclu dáte se doprava, projdete chodbou kolem dataprojektorů a diaprojektorů, které promítají všelijaké obrázky do sálu. Dojdete na konec chodby, tam jsou dveře a pokud je otevřete, dostanete se na další chodbu. Na proti těch dveří je okno, kolem kterého sejdete po schodech dolů. Dole u schodů zatočíte doleva ke kuchyňce, ale ještě než do ní vejdete, tak po levé straně jsou dveře na záchod, kde je také okno. Okno je také umístěné v kuchyňce. Všechna okna jsou v tomto příběhu velmi důležitá, jak už název tohoto článku napovídá. Doufám, že jsem aspoň částečně popsal cestu z mého kanclu na záchod, aby jste si vše mohli dobře představit.
Každý má své dny a svoje chvilky. Mám je já, máte je i vy a pokud ne, tak buď kecáte a nebo váš zažívací trakt patří do nějaké knihy rekordů na sraní. Když vykonáte na záchodě potřebu, tak z té hnědé věci co si ještě před chvíli spokojeně užívala tepla vašeho těla, stoupá takový smrad, že máte v hlavě už jen jedinou myšlenku, a to co nejdříve vypadnout z místnosti na sraní pryč. Když vám načichnou během té chvíle věci, které máte na sobě tak, že je smrad z nich cítít ještě po půl hodině na čerstvém vzduchu, pak to je ten den D a chvíle CH, kterou jsem měl na mysli. Té věci, která z vás vypadla stačí i malá chvilka na to, aby zamořila neuvěřitelně velkou plochu nebo dokonce i vzdálené místo, zvlášť když se jí šikovně pomůže prouděním vzduchu.
No a jednoho dne, takový den D a chvilku CH měl tady u nás někdo v práci. Raději si nepředstavovat jak v oné mistnosti bylo dusno, ale dokážu si představit, že ten člověk otamtud chtěl určitě vypadnout co nejdřív. Ten dotyčný v dobré víře na záchodě otevřel okno a ani si neuvědomil, že spustil lavinu, která se s neuvěřitelnou silou valila dál. Ten dotyčný totiž otevřel okno ještě v kuchyňce a nechal otevřené dveře od záchodu, zřejmě v domění, že průvan vše vyřeší. Molekuly smradu začali do sebe narážet, postrkovat až dospěly ke schodům. Zřejmě byl smrad o něco teplejší než okolní vzduch, protože molekuly smradu začaly pomalu stoupat vzhůru k dalšímu oknu. A právě tam někdo udělal zásadní chybu. Otevřel totiž okno, které je u schodů a také dveře naproti. Had v podobě smradu se nebezpečně začal plížit dál. Pomalu proplul dveřmi do chodby s data a diaprojektory až ke dveřím mého kanclu. No a někdy v tu chvíli, něvědíc, že za dveřmi se skrývá plížívý had Smrad, jsem se rozhodl, že vyjdu ze svého kanclu. Jeden jediný nádech stačil k tomu, aby mě tento had omotal a vší silou zmáčkl. Když jsem se vzpamatoval, chvíli jsem bojoval s myšlenkou, zamořené území v délce cca dvaceti metrů trochu prodloužit tím, že otevřu dveře až do foyer, kde zrovna byla nějaká školní výprava. Neudělal jsem to. Ušetřil jsem nevinné děti, které za námi přijeli za krásným zážitkem. Nechtěl jsem jim ho zkazit. Bohužel celý proces, který jsem zde tak dopodrobna popsal se stal nedávno ještě jednou. Celý cyklus se opakoval se stejnou rychlostí a silou. Zřejmě na některá okna napíšu výstražné cedulky, upozorňující na možný problém v případě otevření daného okna v určitých chvílích. Jen mě tak napadá otázka, kam by to vše až zašlo, kdybych ty dveře do foyer otevřel. No, kdo ví...
A to je všechno. Říkal jsem, že to bude blbost. Ale chtěl jsem o tom napsat už pár týdnů, tak jsem konečně sám sobě splatil dluh. Slibuju, že příště to bude o něčem víc voňavějším.