Opět jsem šel padesátku

klikni pro další fotky

Je to už dva roky co jsem šel svoji první padesátku. Během těch dvou let jsem si nechal dva další knihovnické pochody ujít, ať už díky své lenosti nebo taky díky strachu. Přece jen dva roky není až tak dlouhá doba, abych zapomněl , jak velké byly puchýře na mých nohou, a jak moc mě tehdy bolely nejen nohy. Nicméně lenost i strach jsem překonal a v sobotu 7. listopadu brzo ráno jsem opustil byt a vydal se do temného a deštěm nasáklého Brna s pocitem nechuti k jakémukoliv hrdinství. A mé pocity? Nejraději bych utekl zpátky do pelechu jako zbabělý zajíc.

Prvních deset kilometrů celkem šlo. Pak se začínaly ozývat jednotlivé části mého těla. Ty jsem na chvíli utlumil slivovicí, kterou jsem do sebe házel v knihovně v Ivančicích. Díky milí knihovničtí přátelé za ty dary! Bylo to skvělé! Slivovice bohužel účinkovala jen chvíli a já začal druhou půli cesty opět se zaťatými zuby. Nicméně humor mě stále neopouštěl a obšťastňoval jsem své kolegy mými výlevy, z čehož měli zcela jistě velikou radost. Zhruba na 35km nastala tma. Čelovky a baterky mělo jen pár z nás. Já mezi ně nepatřil a proto jsem se potácel v zadu a snažil se držet s ostatními krok, což bylo čím dál obtížnější. Po čtyřicátém kilometru jsem už neměl sílu se vyhýbat kalužím, byl jsem rád, že jdu. Cítil jsem se jako robot. Na 45 kilometru jsem přestal mluvit. Neměl jsem už sílu.

Do Ostopovic jsem došel zbitý jako pes. Když jsem po víc jak padesáti kilometrech a dvanácti hodinách dosedl v jedné ostopovické hospodě na židli, měl jsem pocit, že mě někdo těch dvanáct hodin po celém těle mlátil baseballovou pálkou. Hrozně mě bolela levá achilovka. Ta potvora mě bolela i před dvěma lety a letos jsem ji cítil již po deseti kilometrech. Bolely mě stehna, šlachy, na prstech jsem cítil pár puchýřů a měl jsem takové neblahé tušení, že kolem palce mé pravé nohy se vytvořilo něco velice zajímavého. Později večer doma jsem zjistil, že jsem se nepletl. Posledních deset kilometrů mě solidně bolelo v kříži, který mírně cítím ještě dnes. Na botách jsem měl tolik bahna, že boty vůbec nešli vidět. Když jsem docházel po asfaltce poslední metry, tak se za mnou táhla taková bahnitá stopa, jako by tam projel zasviněný traktor z pole. S kalhotami to nebylo o moc lepší. Vytvořila se na nich několik milimetrů hrubá vrstva bahna, takže jsem připomínal od kolen dolů čokoládového zajíčka. Zkrátka všechno mě bolelo a byl jsem utahaný jako cirkusový medvěd. Jediné co jsem měl před očima, tak byla horká vana, do které jsem později skutečně vlezl.

Co říct na závěr? Jít padesátku je velice zajímavá zkušenost. Ale mám takové tušení, že příště už budu zase zkoušet něco jiného.