Večer v čajovně Probuzený slon

Teď udělám takovou malou reklamu jedné čajovně. I když vzhledem k tomu, že si můj deník čtou asi tak tři čtyři lidi denně, a z toho jsem to jednou já a podruhé nějaký zbloudilý chudák, kterého Google omylem hodil na mé stránky, tak zase taková reklama to nebude.

Ta čajovna se jmenuje Probuzený slon, najdete ji na ulici Bratří Čapků 14 v Brně a před třemi dny jsem tam byl společně se svojí přítelkyní. O té čajovně jsem už nějaký pátek věděl. Jednak od kamarádů a také z nenápadné plechové reklamy, která visí na křižovatce Grohova Úvoz a upozorňuje kolemjdoucí, že se čajovna Probuzený slon nachází 150 metrů daleko. Ani se nedivím, že jedni známí čajovnu nemohli najít. Když jsme sestupovali po schodech k hlavním dveřím čajovny, měl jsem stále pocit, že jdeme špatně, a že lezeme někomu do bytu. Naštěstí jsme to trefili dobře a zacinkání zvonku zavěšeného nade dveřmi, oznámilo personálu, že jsme vstoupili. Jak se později ukázalo, personál tvořil pouze jeden čajomilec. Po velmi rychlé prohlídce čajovny jsme zakotvili v hlavní místnosti nedaleko vstupních dveří. Usedli jsme do takových zvláštních sedacích pytlů, které se dokonale vytvarovaly naším zadkům a staly se našimi dobrými kamarády na další tři hodiny.

V Brně jsem byl asi ve třech nebo ve čtyřech čajovnách, ale musím říct, že nejlépe jsem se cítil právě v čajovně Probuzený slon. V nabídce mají výborné čaje za rozumnou cenu, taky kafe a další zajímavé pochutiny, k čaji dostanete zdarma do malé mističky pár oříšků, příjemná a rychlá obsluha, krásné prostředí, místo na sezení jak u stolu (výhoda pro ty kdo mají smradlavé nohy, ponožky s dírou a nebo obojí naráz), tak i na koberci u přízemního stolečku. Pro dýmkaře je připravena zvláštní místnost, takže ti kdo nemají rádi vůni tabáku, se nemusí bát, že si jejich plíce odnesou z čajovny něco navíc. A hlavně co jsem cítil z této čajovny, byla pohoda a klid.

čaj Tai Mu Long Zhu Cha nebo-li Dračí oči (obr. www.dobrycaj.cz)

Při odchodu jsem si koupil ještě dva druhy čaje. V nabídce mě zaujal čaj Tai Mu Long Zhu Cha nebo-li Dračí oči. Tak si říkám, Davide, už sis dlouho žádný čaj nekoupil, tak proč ne zrovna Tai Mu Long Zhu Cha. Čajomilec mi nabírá do sáčku čaj a jen tak prohodí: „Tak, ten je za 350Kč za 100g“. Můj spokojený a usměvavý výraz neztratil ani zrnko na své intenzitě, zato uvnitř mého trupu to ztuhlo, zvlášť když jsem si vybavil množství peněz v mé roztrhané peněžence. Honem, honem Davide, řekni nějakou gramáž. Kalkulačka v mé hlavě se od mých gympláckých let opět rozjela na plný plyn a asi po pěti sekundách mi můj mozek dodal výsledek. „Třicet gramů“, oznámil jsem čajomilci a snažil jsem se, sám sebe přesvědčit, že jsem v jeho tváři nespatřil potutelný úsměv. Aby to vše nevypadalo divně, poručil jsem si ještě Yixing Hong Cha, červený čínský čaj. „Ten stojí kolik?“, zeptal jsem se čajomilce a začal se v duchu modlit, ať neuslyším trojciferné číslo. Znáte ten zvuk, když trolejbus přijede na zastávku a udělá takové to „žvhuu“, jako když píchne naráz všechny svoje pneumatiky? Tak přesně tenhle zvuk zazněl v mých útrobách, když jsem se dozvěděl, že čaj Yixing Hong Cha stojí jen necelých padesát korun za 100 gramů. Opět jsem si poručil 30 gramů, abych navodil dojem, že je to má obvyklá gramáž. Poděkoval jsem, nechal dýško asi 15 korun, rozloučil se, zastrčil peněženku, ve které zůstaly už jen dvě šupiny, jeden padesátník a účet z Alberta a Intersparu do kapsy a vyšel spokojeně se svojí přítelkyní ven do zamračeného a deštivého večera s pocitem, že jsme v této čajovně nebyli určitě naposledy.

Stránky čajovny Probuzený slon.

The Gathering - The West Pole

Nová zpěvačka (Silje Wergeland), nový elán a především nové album! To je v současné době The Gathering. A já konečně mám v ruce novou placku nazvanou The West Pole, se super obalem evokujícím některé obaly desek Pink Floyd.

Kapela ještě před vydáním alba umožnila fanouškům poslech tří skladeb na MySpace.com (All You Are, Treasure, The West Pole) a musím se přiznat, že jsem z nových písní byl poněkud rozpačitý. Pár hezkých nápadů, ale jakoby se ty skladby nedokázaly rozjet a najít svou tvář. Dodnes jsem album slyšel snad dvacetkrát, nicméně stále se domnívám, že začátek alba, kde jsou výše zmíněné skladby umístěny, je slabší než jeho konec. Výjimku tvoří hned první instrumentální skladba, díky ní považuji začátek tohoto alba za nejlepší v historii kapely. Rychlá kytarová vypalovačka připomínající chvílemi Black Light District, vystřídá trochu, dle mého názoru, fádnější Treasure. Škoda, že se to nasazené tempo neudrželo, a že nenásledovala další rychlá skladba. Za vrchol alba považuji skladbu Pale Traces a No One Spoke. Zajímavá je taky Capital Of Nowhere, zvláště její druhá více kytarová půle, která by jako vypadla z alba Mandylion.

Jsem rád, že The Gathering hrají dále, že hrají skvěle, že našli zpěvačku, která to se svým hlasem opravdu umí. Někdy je až těžké ji rozeznat od Anneke, díky podobnému zabarvení hlasu a intonaci. Hlas Silje je skvělý a docela dobře si ho dokážu představit v trochu hlubších polohách, podobně jak zní v začátku písně You Promised Me A Symphony.

Na jejich nové album si připiji sedmi a půl panáky slivovice z deseti. Při tom pití budu poslouchat jejich nové album, které se mi stále líbí a nenudí mě, což je dobré znamení. Na závěr mi nezbývá nic jiného než The Gathering popřát hodně nové inspirace při jejich další tvorbě a taky budu doufat, že kapela přestane jezdit na takové debilní festivaly jako je Sázava Fest. Tam mé metalové srdce opravdu nepáchne. Tak snad příště milá kapelo, příště na jiném místě.

Seznam skladeb:
1. When Trust Becomes Sound
2. Treasure
3. All You Are
4. The West Pole
5. No Bird Call
6. Capital of Nowhere
7. You Promised Me a Symphony
8. Pale Traces
9. No One Spoke
10. Constant Run

The Gahthering - oficiální stránky
The Gathering - MySpace

Pingpongový Bůh asi nebyl zrovna doma

Událost (ano, myslím, že se to tak dá nazvat), kterou se nyní budu snažit popsat, se stala již před několika týdny. Nečekejte v následujících řádcích ale nic převratného, žádnou legraci u které se budete smát, až vám budou tryskat slzy z očí a břišní svaly budou praskat bolestí pod náporem smíchu. Nic takového vás nečeká, spíše naopak. Pokud budete číst dál, tak vás čeká spíše malá smutná příhoda, v níž jsem hrál druhé housle jako pan Pitomeček. Takových příběhů, ve kterých jsem hrál druhé housle, kdy jsem vypadal nemožně, přitrouble ba dokonce i trochu idiotsky mám několik. Pár z nich vám třeba někdy u piva povím. Výhodou takového blogu je, že se můžu zesměšnit rychle, před hodně lidma (což neplatí u mého blogu) a taky zcela dobrovolně. A já se rád o to všechno s vámi podělím...

Je to už víc jak rok, co jsem se vsadil se svým učitelem, kamarádem Petrem alias Skyrmenem alias Lelkem o pár piv (a ještě něco to bylo že?), kdo vyhraje zápas v ping pongu. Tuším, že při uzavírání této sázky kolem mě a taky ve mně poletoval alkoholový odér a já si byl v tu chvíli zcela jist, že jsem nejlepší pingpongový hráč, kterého matička Země kdy nosila na své kůrce. Byl jsem přesvědčen, že bych porazil celou čínskou olympijskou výpravu a návdavkem bych rozstřílel ještě tu korejskou. Zkrátka nějaký Petr byl bezvýznamný panáček, pingpongový záprtek, který viděl pingpongovou pálku maximálně na obálce nějakého zažloutlého sportovního plátku v osmdesátých letech někde u dědečka na půdě. V tu dobu jsem byl pěkně v záběhu, protože jsem zhruba každý měsíc chodil s pár kamarády hrát pinec do jistého restauračního zařízení, kde mají stůl. Se svými soupeři jsem prohrával málokdy, což mě jen utvrdilo v mé pingpongové nadřazenosti.

Od sázky uběhlo pár měsíců a já se jedno krásné odpoledne ocitl na chatě nedaleko Brněnské přehrady. Bylo tam několik spolužáků, Petr a taky pingpongový stůl. Stůl sice vypadal, že se na něm odehrálo již hodně zápasů a nejen těch pingpongových, pálky vypadaly jako kdyby je tu zapomněla při útěku německá armáda, ale hrát se s tím dalo. Už ani nevím, jak se to stalo, ale na jedné straně stolu jsem se ocitl já a na druhé Petr. A jen tak nezávazně, aniž by už šlo o tu konkrétní sázku, jsme si začali pinkat. Stačilo pár úderů a bylo mi jasné, že mé sebevědomí a přesvědčení o tom, že mám vše pevně v rukou, se začíná rozplývat. Už jsem si nemyslel, že bych porazil hráče čínského olympijského výběru, ani korejského, vlastně jsem nabyl dojmu, že bych mohl prohrát i s nějakým ušmudlaným šestiletým klukem s nudlí u nosu odněkud z Horní Dolní. Ta hra, kterou Petr předváděl, se mi moc nelíbila. Začínal jsem ho podezřívat, že pinec hrál závodně, ale Petr se jen přitrouble usmíval. Ovšem nepanikařil jsem. Na mé straně stolu se totiž táhla prasklina, která byla jen o málo menší než Středoatlantský hřbet. Veškerou mou nešikovnost jsem svedl na tu blbou prasklinu a taky na debilní pálku, která opravdu spíše připomínala pravěkou pomůcku na opracovávání kůže, než pálku hodnou pingpongového mistra.

Další etapa následovala asi půl rok po události na chatě. Šel jsem si totiž koupit svoji vlastní pálku. Vybral jsem si takovou, která nestojí moc, ale přesto by se s ní daly vyhrávat velké zápasy. Hned jsem ji otestoval na pár zápasech s mou přítelkyní a s kamarády. Přítelkyně i kamarádi odpustí, ale musím říct, že všechny testy proběhly jednoznačně v můj prospěch, tedy vítězně. Popravdě, nebyly to těžké zápasy, ale i to mi stačilo, abych nabyl dojmu, že jsem připraven rozmetat Petra na milion kousků a dát mu pořádnou lekci ve hře zvané pingpong. Teď jen domluvit s Petrem datum mého velkého vítězství a ukončit tak příběh, na jehož konci jsem měl stát v bílém rouchu s vavřínem na hlavě a kynout tleskajícím davům.

Nastal den D. Stál jsem na rohu jistého restauračního zařízení, kde mají pingpongový stůl, na kterém jsem pokořil nejednoho soupeře a odkud jsem již mnohokrát odcházel s pocitem dokonalosti. Čekal jsem na Petra a v duchu si představoval, jak mu po zápase třesu rukou a říkám mu: „Děkuji za hru a hlavu vzhůru chlape. Prohrát se mnou není žádná ostuda. Příště zahraješ určitě líp“. Ze snění mě vytrhl Petr, který zrovna dorazil a jen jsem doufal, že si nevšiml mého zasněného úsměvu. Vstoupili jsme dovnitř, chvíli počkali než před námi dohrajou nějací moulové a šli na věc. Z baťůžku jsem si vytáhl svou megapálku, a postavil se ke stolu. Na druhou stranu se postavil Petr. Až do této chvíle to bylo přesně podle scénáře, přesně tak, jak to mělo být. Ovšem to co následovalo milý čtenáři, bych nazval chybou v Matrixu, časoprostorovou fluktuací, střetem mikrokosmu s makrokosmem nebo nějakou jinou poruchou v systému, kterou si dodnes nedokážu vysvětlit. Už to rozpinkání nebylo podle mého gusta a začínalo se mi zdát, že se něco začíná kazit. Míčky na mou stranu lítaly těsně nad síťkou s matematickou přesností a s rychlostí, za kterou by se ani raketa od NASA nemusela stydět. Ale i já jsem odehrál pár přesných úderů, takže jsem nepanikařil a utěšoval se, že má síla je v psychice. To jsem ale bohužel netušil, že se jedná o poslední přesné údery, které jsem ten den zahrál. Co vám mám povídat. Bylo to příšerné, hrůzné, šokující, zdrcující, překvapující, potupující, k pláči, k smíchu a pak zase k pláči, bylo to zkrátka děsné! I po takové době mám strach, vyťukat do klávesnice konečný výsledek. Ale pokusím se… No, hráli jsme pokaždé do jedenácti, celkem šestnáct her. Vyhrál jsem pouze jednu jedinou. Celkové skóre, uf uf uf, 15:1 pro Petra! Pláč jsem měl téměř na krajíčku, ale jelikož jsem výborný herec, tak jsem to nedal najevo. Rychlé mrkání očí pomohlo a zahnalo slzy zpátky do kanálků (můj trik). Petr se usmíval. Usmíval se takovým hodně divným úsměvem, který říkal: „Moulo. Moulo pitomej, to jsem Ti ale nasekal prdel co?“. A jo, měl pravdu, nasekal. Úplně mi ji rozmašíroval a moje přesvědčení o tom, že jsem dobrý hráč , rozmašíroval taky. Dal mi co proto. Ani jsem si neškrtl. Odcházel jsem s pocitem zahanbení a ponížení. Tak jsem se cítil naposledy ve školce, když mě paní učitelka dala do bazénku mezi samé holky. Pamatuji si, jak jsem byl celou dobu potopený pod vodní hladinou a neustále jsem se pohyboval, jen aby nešly vidět kontury mého formujícího se mužského těla.

Zápas tedy skončil. Skončil pro mě velice bídně. Nebýt toho, že jsem se rozhodl ho sem napsat, tak bych už možná na tu veškerou potupu a trapárnu trochu zapomněl. Ale což, prohrál jsem a asi ne naposledy. Jsem s tím smířený. Jen mě ještě někdy nakrkne Petr s tím, když se mě s úsměvem na tváři zeptá: „Kdy si zase zajdeme zahrát pinec?“

Do Beskyd za pivem a pohodou

Tak konečně. Opět přišla doba, kdy jsem si na záda nahodil bágl a vydal se do kopců. Spolu s Pavlíkem jsme zamířili do Beskyd a myslím, že to fakt stálo za to. Nasedli jsme v šest ráno na vlak a zamířili z Brna do Kunčic pod Ondřejníkem. V okamžiku kdy vlak opouštěl hranice Brna, už jsme do sebe klopili první kalíšek slivovice. Díky slivovici a kecání o hovadinách nám téměř čtyř hodinová cesta hezky utekla.
V Kunčicích jsme nasadili batohy a rázně vyšli k nejbližší hospodě vzdálené asi deset metrů, abychom batohy zase sundali a objednali si pivo. Po tomto krásně vláčném začátku jsme si řekli, že přece jenom něco musíme ujít a tak jsme po dopití prvního piva opět nasadili batohy a vydali se po zelené na cestu. Po asi padesáti metrech jsme zabloudili. Sundali jsme si batohy, vytáhli mapu a začali studovat neznámou krajinu. Zelenou značku jsme nenašli a tak jsme se zhruba vydali směrem, kterým jsme chtěli jít. Po asi 200m jsme na zelenou trasu dorazili a navzájem se poplácali po zádech a ujistili se, že jsme skutečně chlapáci, které nemůže nic rozhodit. Ušli jsme necelé dva kilometry, když se před námi začaly objevovat slunečníky s nápisem Radegast. Hospoda Na Pekliskách (1,7km od začátku cesty) nás skutečně nadchla. Pivo, kyselica, pivo, vídeňská kávička, pivo. Vše výborné a za skvělou cenu. Kdybychom tam rozdělali stan a strávili tam zbylé tři dny, vůbec bych se nezlobil. A Pavel asi taky ne. Bylo těžké se zvednout a vydat se dál směrem na Vyrubaninu (3,2km), Tanečnici (7,5km) a Pustevny (8,7km). Na Pustevnách jsme si dali další piva a už né tak chutné knedlo vepřo zelo. Mažeme dál směrem k soše Radegasta (10km). Došli jsme k chatě Radegast (12,4km), kde jsme do sebe naklopili další tři piva (ten den už nám v bříšku plavalo osm pivek) a při zapadajícím Slunci jsme prošli kolem sochy Cyrila a Metoděje, kaple a zamířili pod vrchol Radhoště, kde jsme přespali (12,8km).
Noc byla chladná a můj spacák už není s chladnými nocemi kamarád. Následky mám dodnes v podobě rýmy, kašle, chrchlání, škrábání v krku, hlenu. Druhý den jsme šli přes Pindulu (4,5km), Malý Javorník rozc. (8,2km), pod vrcholem Dlouhé (11,6km), vrchol Huštýn (15,7km), Jehličnou (20,8km), Valašské Meziříčí – restaurace v centru (26km, jídlo, piva, hokej), hospoda Orion (27,5 km, piva, hokej), přespání u rybníka (28,5km). Ve ValMezu na nás dýchly vzpomínky. Jojo, pár pekných chvil jsme zde zažili. Ocitnout se zase po pár letech v Orionu, stálo za to. Při nostlagických vzpomínkách se pivo pije skoro stejně dobře, jako při blbých kecech. A když to zkombinujete, tak to je teprve paráda.
Třetí den nás čekala jen cesta přes ValMez na vlak (2,8km) a cesta do Brna.

A jaké to bylo? Skvělé. Pavel si odrovnal goráče (doufám, že na svůj deník vystaví fotky), oba jsme si odrovnali rty, já se nachladil, vypili jsme oba 19 piv (hory jsou fakt skvělé), několik panáků slivovice, kecali o hovadinách, viděli krásné výhledy a krásný západ Slunce, bylo nám vedro, byla nám zima, pohrával si s námi vítr, ušli jsme celkem 45km a zažili spoustu legrace. Uf.