Sobotní, vole úlet

Někdy mi prostě rupne v bedně. Jako tehdy, když jsem pozdě v noci jel s Martinem vlakem z Karviné do Ostravy. Měl jsem něco v krvi a rozhodl jsem se, že to do Ostravy projedu načerno. Schoval jsem se na záchudku v domnění, že jsem na tom nejbezpečnějším místě a že průvodčí o mě nebude mít vůbec tušení. Až na to, že do toho vlaku jsme nastupovali jen my dva, takže průvodčí věděl, že tam někde jsme. Má naivita dosáhla maximální hranice a trumfla dokonce naivitu spojenou s několika příhodami s opačným pohlavím. Průvodčí mě samozřejmě vyhmátl a vyrazil mě v Bohumíně. Martin, který měl jízdenku, se ukázal jako správný kámoš a vystoupil se mnou. Chudák ještě netušil co na něho chystám. No vlastně jsem netušil ještě ani já, že se mi právě v hlavě klube šílený nápad. Do Ostravy už samozřejmě žádný vlak ani autobus až do rána nejel. No a právě v tom okamžiku mi ruplo v bedně. Rozhodl jsem se jít do Ostravy pěšky. Z počátku si Martin myslel, že si dělám prdel, ale já stál za svým. Ba naopak, myslel jsem, že je to nejlepší nápad mého života. A tak jsme vyrazili. Naštěstí asi po hodině cesty nám zastavilo první auto, na které jsme mávli. Ti dva kluci co seděli vevnitř, nás vzali až přímo na Stodolní, kde jsme bujarým popíjením alkoholických nápojů oslavili toho levného taxíka.
V tuto sobotu mi ruplo v bedně zase. Stál jsem na zastávce v Blučině a čekal na autobus do Brna. Bylo mi podezřelé, že tam čekám sám, ale na zastávce jsem byl s desetiminutovým předstihem, takže jsem byl relativně v klidu. V tu chvíli jsem netušil, že autobus zastávkou projel o patnáct minut dříve než měl. Po asi dvaceti minutách čekání mi bylo jasné, že mi autobus ujel. Během těch dvaceti minut mi začalo rupat v bedně a z toho rupání vznikl "nápad" jít do Brna pěšky. Zhruba 25km. Koupil jsem si minerálku a že vyrazím na cestu. Nakonec to dopadlo tak, že mě do Rajhradu vzal jeden borec, který zrovna přijel k obchodu. Paní prodavačka mi to domluvila. Ale rupnutí v bedně pokračovalo a já se z Rajhradu vydal pěšky směr nákupní centrum Olympia. Vzdušnou čárou to není moc kilometrů, ale já díky různým překážkám nachodil dvakrát tolik. Šel jsem po cestě, přes zahrádky, po hrázi, přes pole, přes potok. Šel jsem také přes vesnici, kde jsem potkal jen jednu malou holku. Jinak vůbec nikoho. Ta vesnice se jmenuje Popovice a myslím, že tam žijí upíři. Radím vám, nejezděte tam v noci. Šel jsem přes pole, kde jsem místo bot, měl po pár metrech dvě ohromné koule bahna. Celou cestu přes to pole na mě nalétavali ptáci mě neznámého druhu a děsně při tom hulákali. Viděl jsem také další cizokrajná zvířata jako bažanty, zajíce a kočky. Připadal jsem si jako K. H. Mácha, který se prochází po té naší krásné zemi a v mozku tvoří básně. Já básně netvořil. Jen jsem skrz zuby neustále cedil "ty vole, ty vole, no ty vole to je úlet".
Pokud se někdy budete nudit, nebudete vědět co dál, bude vás všechno srát, mám pro vás dobrou radu. Nechte si rupnout v bedně. Myslím, že to stojí za to.

Jaro je tady

Jaro je v plném proudu a pozadu nezůstává ani pyl. Alergici se bojí vystrčit nos z domu, aby jim ty drobné částečky nenalítaly do nosu a oni nenatekli jako těsto do buchet. V kanclu mám vrstvu žlutého prášku. Je všude a na všem. Kraví hora se začíná plnit lidma, kteří vypadají a dělají všechno možné. Od bezdomovců, cucajících se milenců až po hrající si děti. Asi největší radost mi dosud udělaly dvě moc krásné holky na dece, které ležely vedle sebe. Jejich zadečky jsem viděl už od kostela a prostě mi to nedalo a do práce jsem vyjímečně šel cestou, kterou obvykle nechodím, jen aby mé oči spočinuly na té kráse. A věřte mi, bylo se na co dívat. Srdce mi tluče ještě teď. Jaká by to byla nádhera natřít jim ta rozpálená těla krémem, pak si lehnout mezi ně a dívat se na pitomé mraky, jak plují oblohou a vytvářejí různé obrazce a přitom se usmívat od ucha k uchu. Nemyslet na školu, na práci, na povinosti, jen se blbě tlemit na celý svět s pocitem, že vedle mě leží dvě nádherné polonahé holky, které mě bezhlavě milují. Jaro je tady a zasáhlo mě vší silou.