Jak jsem řešil sudoku

Od mala jsem luštil křížovky. Začal jsem křížovkami v časopise Čtyřlístek a postupem času jsem přecházel na stále těžší a těžší křížovky. Dokonce jsem si vytvořil svůj vlastní mini slovníček pojmů, abych do něho mohl nahlédnout v případě nouze. No a jelikož jsem křížovky luštil rád a s chutí, tak jsem si časem pojmy osvojil natolik dobře, že už jsem ani slovníček nepotřeboval a písmenka jsem do prázdných okýnek sázel s neuvěřitelnou rychlostí. Připadal jsem si jako král a po každé vyluštěné křížovce se po mém těle rozlil osvěžující pocit dokonalosti. Dnes už křížovky luštím spíše sporadicky, nicméně dnes jsem po jedné sáhl. Až na pár volných políček jsem ji vyluštil celou a tajenka se mi odhalila v celé své nahotě a já se z ní dozvěděl další životní moudro, tentokrát od J. A. Komenského. Otočil jsem stránku a vykouklo na mě sudoku. Šest čtverců seřazených podle náročnosti od kategorie velmi lehké až po velmi složité. Už dříve jsem se pokoušel sudoku vyřešit, ale nikdy jsem neuspěl. Povzbuzen úspěchem z křížovky a také nápisem „velmi lehké“ u prvního čtverce, jsem se vrhl na nejlehčí sudoku. V okýnkách bylo pomalu více vyplněných čísel než prázdných políček a já si říkal, že tohle musí vyřešit i ožralá opice, která podstoupila lobotomii. Začal jsem vyplňovat čísla. Z počátku to šlo těžce, ale nevzdával jsem se. Postupně se mi hlava začala pročisťovat a já začal vyplňovat prázdná pole s neuvěřitelnou lehkostí. Připadal jsem si jako John Nash. Tedy do doby než jsem zjistil, že to mám blbě. Šestku jsem měl na řádku totiž dvakrát, což pravidla nedovolojí. Prohodil jsem tedy šestku s dvojkou, ale po sléze jsem zjistil, že dvojka je už obsažena v jednom sloupci dvakrát. Prohodil jsem dvojku s trojkou a tak to šlo dál a dál, až se mi celé sudoku začalo hroutit stejně rychle, jako se hroutí dům při demolici. Čtverec se sudoku byl tak počmáraný a poškrtaný, že mi spíše připomínal moje gymnaziální písemky z matematiky. Už nešlo poznat jestli je v políčku trojka, čtyřka nebo devítka. Místo čísel tam bylo plno černých fleků. Po půl hodině snahy vymotat se z této zapeklité situace, jsem se vzdal. Dnes jsem opravdu věřil, že to zvládnu a dotáhnu to do zdárného konce. Bohužel se tak nestalo a místo oslavných písní, ve kterých bych vychvaloval tu úžasnou věc, která mi vyrostla mezi ušima, se zde musím veřejně omluvit všem ožralým opicím s lobotomií.