O sněhu a lyžování

Před asi dvěma týdny jsem si koupil zimní výbavu na lyžování. Tzn. lyže, lyžáky a hůlky. Žádný zázrak, ale co bych chtěl za použité věci z bazaru, sakumprásk za 3500Kč že? Nicméně, co tato informace znamená pro tebe můj milý čtenáři? Znamená to jediné. Že je velice pravděpodobné, že letos sníh uvidíš maximálně na pohlednicích. A pokud se chystáš v období Silvestra do Beskyd, tak na sníh a lyžování zapomeň stoprocentně, jelikož se v těchto místech budu pohybovat já. Když zavřu oči, tak vidím krajinu zalitou deštěm s teplotou kolem osmi stupňů, vidím sám sebe jak smutně koukám z okna na promoklou beskydskou krajinu a v hlavě si vybavuji, jaké to bylo, když jsem naposledy stál na sjezdovkách. Je to už neuvěřitelných dvacet let a vzpomínky jsou to krásné. Třeba na to jak jsem se poprvé ocitl na pomě a v jedné třetině kopce směrem vzhůru, jsem ryl hubou sníh, protože poma se se mnou zrovna nespřátelila. S běžkami to nebylo o nic lepší. Ty jsem měl naposledy na nohou před sedmi lety. Bylo to na dovolené na Českomoravské vysočině poblíž Nového Města. To bylo něco podobného. Dojeli jsme s kluky na místo a místo sněhu tam byla spíše tráva a bahno. Ale i přesto jsme vyjeli odvážně do deště a hledali na běžkách aspoň kousek bíle plochy. Pár jsme jich sice našli, ale než jsme dojeli z jedné do druhé, tak jsme museli absolvovat daleko větší úsek po bahně a trávě. Asi jsme vypadali dost podivně. Podobně to dopadne asi i letos. Budu stát na zeleném svahu s lyžemi na nohou, tyčkami se budu odrážet metr po metru dolů, déšť mi bude zkrápět tělo a mezi zuby budu cedit jednu nadávku za druhou. Tak pokud můj milý čtenáři takového podivína na svahu uvidíš, prosím, zajdi za ním a řekni mu: „Kámo, vyser se na to. Zvu Tě na grog.“

Listopadová večerní momentka

Když jsem šel dnes večer z práce domů, tak jsem se na chvíli musel zastavit a zadívat se nad západní obzor. Stál jsem na Kraví hoře a díval se na nádherně červenooranžovou oblohu se zavěšeným srpkem Měsíce na obloze. Nemohl jsem se na tu scenérii vynadívat a litoval jsem, že po ruce nemám svůj postarší foťák, kterým bych se alespoň částečně pokusil tu hezkou chvilku zachytit. Nebyl to nějak výjimečně krásný západ Slunce, ale právě ten okamžik stál za to. Stál jsem tam, díval se a přemýšlel, kolik asi takových klidných a krásných západů Slunce nás ještě čeká. Jen osobně doufám, že ještě mnoho. Stál jsem tam a díval se, dokud jsem si nevšiml, že mě pozoruje pár lidí jako nějakého bláznivého vizionáře, který vyhlíží soudný den a raději se opět vydal směrem k domovu.

P.S.: dvě fotečky na Pavlově Měsíčním deníku.

Opět jsem šel padesátku

klikni pro další fotky

Je to už dva roky co jsem šel svoji první padesátku. Během těch dvou let jsem si nechal dva další knihovnické pochody ujít, ať už díky své lenosti nebo taky díky strachu. Přece jen dva roky není až tak dlouhá doba, abych zapomněl , jak velké byly puchýře na mých nohou, a jak moc mě tehdy bolely nejen nohy. Nicméně lenost i strach jsem překonal a v sobotu 7. listopadu brzo ráno jsem opustil byt a vydal se do temného a deštěm nasáklého Brna s pocitem nechuti k jakémukoliv hrdinství. A mé pocity? Nejraději bych utekl zpátky do pelechu jako zbabělý zajíc.

Prvních deset kilometrů celkem šlo. Pak se začínaly ozývat jednotlivé části mého těla. Ty jsem na chvíli utlumil slivovicí, kterou jsem do sebe házel v knihovně v Ivančicích. Díky milí knihovničtí přátelé za ty dary! Bylo to skvělé! Slivovice bohužel účinkovala jen chvíli a já začal druhou půli cesty opět se zaťatými zuby. Nicméně humor mě stále neopouštěl a obšťastňoval jsem své kolegy mými výlevy, z čehož měli zcela jistě velikou radost. Zhruba na 35km nastala tma. Čelovky a baterky mělo jen pár z nás. Já mezi ně nepatřil a proto jsem se potácel v zadu a snažil se držet s ostatními krok, což bylo čím dál obtížnější. Po čtyřicátém kilometru jsem už neměl sílu se vyhýbat kalužím, byl jsem rád, že jdu. Cítil jsem se jako robot. Na 45 kilometru jsem přestal mluvit. Neměl jsem už sílu.

Do Ostopovic jsem došel zbitý jako pes. Když jsem po víc jak padesáti kilometrech a dvanácti hodinách dosedl v jedné ostopovické hospodě na židli, měl jsem pocit, že mě někdo těch dvanáct hodin po celém těle mlátil baseballovou pálkou. Hrozně mě bolela levá achilovka. Ta potvora mě bolela i před dvěma lety a letos jsem ji cítil již po deseti kilometrech. Bolely mě stehna, šlachy, na prstech jsem cítil pár puchýřů a měl jsem takové neblahé tušení, že kolem palce mé pravé nohy se vytvořilo něco velice zajímavého. Později večer doma jsem zjistil, že jsem se nepletl. Posledních deset kilometrů mě solidně bolelo v kříži, který mírně cítím ještě dnes. Na botách jsem měl tolik bahna, že boty vůbec nešli vidět. Když jsem docházel po asfaltce poslední metry, tak se za mnou táhla taková bahnitá stopa, jako by tam projel zasviněný traktor z pole. S kalhotami to nebylo o moc lepší. Vytvořila se na nich několik milimetrů hrubá vrstva bahna, takže jsem připomínal od kolen dolů čokoládového zajíčka. Zkrátka všechno mě bolelo a byl jsem utahaný jako cirkusový medvěd. Jediné co jsem měl před očima, tak byla horká vana, do které jsem později skutečně vlezl.

Co říct na závěr? Jít padesátku je velice zajímavá zkušenost. Ale mám takové tušení, že příště už budu zase zkoušet něco jiného.