UFO nad Brnem

Včera večer (26. 6. 2009 ve 22 hod.) si tak ležím na posteli, dívám se někam do blba (asi jsem sledoval nepřítomným výrazem nějakou kravinu v televizi), když v tom moje Peťule říká: „Tam se blýská.“, a ukazovala někam ven z okna. „Prosím Tě, jak se tam může blýskat, když je venku úplně jasno“, začal jsem poučovat mou přítelkyni a přitom si v duchu říkal, že by měli na Přírodovědecké fakultě v každém oboru dávat základy meteorologie. Peťule se ale nedala odbýt a o tom, že se někde za oknem blýská mě neustále informovala slovy: „a zase, a zase, a zase“. To už mi nedalo, pracně jsem zvedl své lenošné a životem protřelé tělo a šel se podívat z okna. Říkal jsem si, že beztak naproti v baráku nějaké děcko zhasíná a rozsvěcuje světlo, a taky se připravoval na to, že mě čeká malá přednáška pro mou krásnou a milou Peťuli o tom, jak vypadá blesk. Zahleděl jsem se z okna (samozřejmě úplně jasno, jak jinak, že… ) a jen naproti nad barákem jsem viděl, jak vyčuhuje kousek mraku. Už už jsem se chtěl otočit a započít přednášku o tom, jaký je rozdíl mezi bleskem a žárovkou, když v tom se ten mrak rozzářil, jako kdyby uvnitř toho mraku někdo na plné pecky na zlomek vteřiny rozsvítil jasný reflektor. „Ty jo Peťo to je blesk!“ zakřičel jsem a Peťa si jen dala hlavu do dlaní a začala si něco drmolit. Byl jsem jako uhranutý, s nosem přimáčknutým na okenní tabuli jsem sledoval mrak, který se v několikavteřinových pauzách stále rozsvěcoval a vytvářel tak fascinující podívanou. „Jooooo, to bylo super! To je paráda!“ Neustále jsem nadšením vykřikoval dokola, jako malé děcko, které se poprvé ocitne na kouzelnickém představení. Netušil jsem, že to hlavní mě teprve čeká. Zpoza baráku najednou vyletěl nějaký jasný bod a mířil k tomu mraku. Ignoroval jsem Petin názor, že je to letadlo. Mé zkušené a vycvičené oko přece pozná letadlo. Zpoza baráku se objevilo druhé světlo, třetí… všechny ty jasné body letěly k tomu mraku. V tom jsem podlehl kouzlu okamžiku a ve světlech jsem začínal vidět mimozemská plavidla, která naberou všechny poctivé a hodné lidi a odvezou je na druhý konec galaxie na planetu zvanou Ráj. Další jasné body se začaly objevovat zpoza baráku a to už jsem nevydržel a hledal jsem telefon, abych příchod mimozemských civilizací oznámil Pavlíkovi. Telefon jsem bohužel nemohl najít, protože jsem po bytě pobíhal trochu dezorientovaně a působil jsem trochu asi jako netopýr probuzený v pravé poledne. Těch světel tam byla spousta. Snad deset, patnáct, čert ví. Pomalu jsem se začal oblékat, protože jsem každou chvíli čekal, že nějaký ten zelenáč nebo šedivák s obrovskou hlavou a černýma očima zazvoní u našich dveří a oznámí mi, abych laskavě nastoupil do jejich kosmické lodě, že mají pro mě nachystán luxusní apartmán. Ještě jsem vzal foťák, udělal narychlo pár záběrů a začal se obouvat, jen abych naše vesmírné přátele nezdržoval. Když jsem dvě hodiny stál oblečený a obutý v chodbě u dveří se sbalenýma cédéčkama mých nejoblíbenějších kapel a stále zvonek nezvonil, začínal jsem se cítit jako idiot. Začínal jsem si uvědomovat, že žádný zeleňák nebo šedivák asi nepřijde. Asi nenastoupím do vesmírné lodi, asi nebudu ubytován v ufouňáckém apartmánu pro nejvýznamnější hosty, asi neodletím na planetu Ráj a nebudu tam chytat pečené holuby do pusy. Zul jsem si boty, svlékl oblečení, cédéčka dal místo a vrátil se zpátky do pokoje. Vesmírné lodě to asi nebyly. Každopádně to vypadalo zajímavě. Pravděpodobně zase nějací chytrolíní vypustili várku nasvětlených balónků. No co se dá dělat. Každopádně není všem dnům konec. Budu na vás, milí ufounci, dál čekat.

Páteční lenošivé odpoledne

Je pátek, pět hodin odpoledne a já místo, abych byl připraven na startovní čáře jedné trochu ujeté závodorekreační akce, sedím doma na řiti a dívám se z okna, jak prší. Ano těch pár kapek mě zastrašilo natolik, že jsem nikam nejel a zůstal doma. Zvlášť, když už víc jak měsíc válčím s pořádným nachlazením, které jsem si přivezl z výletu po Beskydech. Smrkal jsem tak často, že jsem uvažoval, že bych si nějak přimontoval kapesník přímo pod nos, abych ho nemusel pořád vytahovat. Ale asi by to vypadalo divně, tak jsem od toho upustil. Jsem rád, že už se to nachlazení zlepšilo, že už se nedávím kašlem, že se mi pod polštářem a v kapsách nekupí tuny posmrkaných kapesníků, a že po desetiminutové chůzi nemám pocit, jako bych uběhl maratón. Strach o zdraví zvítězil a já sportovně plánované odpoledne vyměnil za to lenošně naladěné. Snad se zítra počasí umoudří a já ráno nasednu na vlak směr Břeclav. Každopádně teď sedím doma na již zmíněné řiti a poslouchám jednu cédečko za druhým (word mi přepsal cédéčko na cérečko, do prkýnka dubového co to je ceréčko???). A poslouchám to pořádně nahlas, protože metal se má poslouchat nahlas, aby ještě víc vynikla genialita této famózní hudby. Pěkně vyhnat pavouky z repráků, aby věděli, že život není žádný med. Do prčic, ty bedny hrajou fantasticky. Škoda, že to nemůžu ještě o něco ohulit. To by už asi vypadly okna. No nic, na mražáku se mi chladí pivko, tak si jdu pro něho, zapadnu opět na postel a přece jenom to ještě trochu ohulím, ať sousedí ví, že ve třetím patře se koná revoluce. Miluji páteční lenošení.