Internetová encyklopedie Wikipedie píše o oknu toto:
„Okno je otvor, který slouží od nejstarších dob až po současnost k prosvětlování místností. V dnešní době se okno vesměs skládá z rámu, který může být hliníkový, plastový nebo dřevěný, a skleněné výplně. Obvyklá jsou okna dvojitá, u nichž jsou v rámu uloženy 2 vrstvy skleněné výplně, mezi nimiž je izolační vrstva vzduchu.“
Ale určitě mnozí z vás znáte ještě jeden druh okna. Mám na mysli to okno, které se vám může vytvořit v hlavě. Mohli jste ho zažít například po požití nějaké alkoholické tekutiny. V takovém případě jste na druhý den určitě slyšeli neuvěřitelné historky vašich přátel, že jste dělali tohle, že jste lezli támhle a nebo že jste vynadali tomu a nebo támhle tomu. Ať už jste dělali cokoliv, určitě to nebylo tak hrozné okno, jaké jste mohli dostat při nějaké důležité zkoušce. Sedíte na židli, v hlavě úplně prázdno, pot vám stéká po celém těle, všichni se na vás dívají a čekají na to, co z vás vypadne. Vy víte, že z vás nevypadne vůbec nic a přejete si být tisíce světelných let daleko. Taková okna jsou nepříjemná, hrůzná a máte při nich pocit, že čas plyne neuvěřitelně pomalu. Taková okna máme občas i my v planetáriu při moderování nějakého pořadu.
Je to už rok a půl co jsem v planetáriu moderoval svůj první pořad. Byl jsem neuvěřitelně nervózní, sotva jsem dýchal a to vše umocňoval plný sál dětí. Při druhém vstupu na pódiu jsem mluvil a mluvil a najednou, blik a já nevěděl jak dál. V mé hlavě se zrodilo okno. Bylo tak velké, že jsem nedokázal došáhnout na kliku a zavřít ho. Stál jsem na pódiu, díval se do sálu a v duchu si říkal „uteč, Davide, uteč“. Protože se říká, kdo uteče, ten vyhraje. Ale nakonec jsem neutekl a nějakým zvláštním způsobem jsem se z té lapálie dostal.
Každý takovou situací řeší jinak. Někdo začne mluvit o něčem jiném a doufá, že během toho si vzpomene jak dál, někdo začne koktat a funět (můj případ) a někdo přeskočí třeba celý blok. Jeden můj kolega měl také okno, které vyřešil po svém. V okamžiku, kdy se okno vyklubalo na svět, s klidem řekl do mikrofonu, že zapomněl text a že se musí podívat, jak je to dál. Pomalu šel dozadu a napůl cesty si vzpomněl, jak pokračovat. Oznámil to publiku a vrátil se opět dopředu, kde pokračoval v pořadu. Tomu říkám originální řešení. Akorát tento kousek si může dovolit jen málokdo. Například výše zmiňovaný kolega. Myslím, že kdybych něco takového předvedl já, tak bych vypadal jako úplný blbec.
Štítky: ze života
