Jak jsem řešil sudoku

Od mala jsem luštil křížovky. Začal jsem křížovkami v časopise Čtyřlístek a postupem času jsem přecházel na stále těžší a těžší křížovky. Dokonce jsem si vytvořil svůj vlastní mini slovníček pojmů, abych do něho mohl nahlédnout v případě nouze. No a jelikož jsem křížovky luštil rád a s chutí, tak jsem si časem pojmy osvojil natolik dobře, že už jsem ani slovníček nepotřeboval a písmenka jsem do prázdných okýnek sázel s neuvěřitelnou rychlostí. Připadal jsem si jako král a po každé vyluštěné křížovce se po mém těle rozlil osvěžující pocit dokonalosti. Dnes už křížovky luštím spíše sporadicky, nicméně dnes jsem po jedné sáhl. Až na pár volných políček jsem ji vyluštil celou a tajenka se mi odhalila v celé své nahotě a já se z ní dozvěděl další životní moudro, tentokrát od J. A. Komenského. Otočil jsem stránku a vykouklo na mě sudoku. Šest čtverců seřazených podle náročnosti od kategorie velmi lehké až po velmi složité. Už dříve jsem se pokoušel sudoku vyřešit, ale nikdy jsem neuspěl. Povzbuzen úspěchem z křížovky a také nápisem „velmi lehké“ u prvního čtverce, jsem se vrhl na nejlehčí sudoku. V okýnkách bylo pomalu více vyplněných čísel než prázdných políček a já si říkal, že tohle musí vyřešit i ožralá opice, která podstoupila lobotomii. Začal jsem vyplňovat čísla. Z počátku to šlo těžce, ale nevzdával jsem se. Postupně se mi hlava začala pročisťovat a já začal vyplňovat prázdná pole s neuvěřitelnou lehkostí. Připadal jsem si jako John Nash. Tedy do doby než jsem zjistil, že to mám blbě. Šestku jsem měl na řádku totiž dvakrát, což pravidla nedovolojí. Prohodil jsem tedy šestku s dvojkou, ale po sléze jsem zjistil, že dvojka je už obsažena v jednom sloupci dvakrát. Prohodil jsem dvojku s trojkou a tak to šlo dál a dál, až se mi celé sudoku začalo hroutit stejně rychle, jako se hroutí dům při demolici. Čtverec se sudoku byl tak počmáraný a poškrtaný, že mi spíše připomínal moje gymnaziální písemky z matematiky. Už nešlo poznat jestli je v políčku trojka, čtyřka nebo devítka. Místo čísel tam bylo plno černých fleků. Po půl hodině snahy vymotat se z této zapeklité situace, jsem se vzdal. Dnes jsem opravdu věřil, že to zvládnu a dotáhnu to do zdárného konce. Bohužel se tak nestalo a místo oslavných písní, ve kterých bych vychvaloval tu úžasnou věc, která mi vyrostla mezi ušima, se zde musím veřejně omluvit všem ožralým opicím s lobotomií.

Věci se prostě někdy ztrácejí

Představte si následující situaci. Přišli jste domů, na pracovní stůl mezi dalších tisíc věcí jste si dali klíče a pak jste se usadili ve vaší oblíbené pohovce, abyste po celodenní dřině ulevili unavenému tělu. V tom vám zazvoní telefon, vy ho zvednete a na druhé straně se ozve kamarád, který se ptá, zda byste nešli na pár pivek. I když máte za sebou perný den a vy jste unavení jako bernardýn, který právě vyhrabal z laviny nějakého nešťastníka, tak i přesto máte nefalšovanou chuť spláchnout pomalu končící den několika pivky. Lepší závěr dne si ani neumíte představit, než sedět v hospodě s kamarády a žvanit o těch největších blbostech a tak si dokonale pročistit hlavu od všeho balastu, co jste po celý den nasbírali. Oznamujete kamarádovi, že ihned vyrážíte, mobil strkáte do kapsy, do druhé dvoustovku a jdete k pracovnímu stolu pro klíče od bytu. Dojdete k němu, ale klíče na něm nejsou. Prohledáte a proskenujete stůl jako inspektor Columbo, ale ty zatracené klíče tam zkrátka nejsou. Začnete pochybovat o tom, že jste si klíče na stůl skutečně dali a začnete prohlédavat jiná místa. Jelikož jste je jinde nenašli, jdete ze zoufalství zpátky k vašemu pracovnímu stolu a najednou klíče ihned zahlédnete přímo uprostřed stolu. Říkáte si, že to není možné, protože jste prohledali každý centimetr čtvereční toho pitomého stolu a ty klíče tam poprvé prostě nebyly! A teď tam leží v celé své kráse a vy máte pocit, že se vám ty klíče dokonce smějí do obličeje.
Je vám tato situace povědomá? Hledali jste něco na místě, které jste důkladně prohledali a nic jste nenašli, a když jste přišli po nějaké době, ta věc tam byla? Mně se to stalo několikrát. A teď vám položím otázku. Víte čím to je? Odpověď je možná trochu divoká a připouštím, že i trochu zarážející, ale věci se prostě někdy ztrácejí a zase objevují. Má teorie je zhruba taková: Věc kterou hledáte, v našem případě klíče, se prostě na chvíli přemístily na jiné místo na Zemi. Dejme tomu, že se objevily třeba v šuplíku nějakého bankéře v New Yorku. Ten si jich nemusel ani povšimnout. Vůbec nemusel zaznamenat, že se mu v šuplíku na několik minut objevila věc z druhé strany zeměkoule, což se stává ve většině případů. Někdy se ale stane, že dotyčný danou věc objeví, v našem případě bankéř objeví klíče. A tady přichází na řadu druhá stránka mince. Kolikrát se vám stalo, že jste doma něco našli a nechápali jste, kde se ta věc vzala? Mně opět několikrát. Proto až se vám doma objeví nějaká věc, kterou jste v životě neviděli a jste si jistí, že vám nepatří, nedivte se. Jedná se o věc, kterou hledá nějaký zoufalec a diví se, kam se ke všem čertům poděla. Naopak, pokud hledáte nějakou věc na místě, kde by měla být a ona tam není, opět se nedivte a nepanikařte. Daná věc si jen na nějakou chvilku „odskočila“ například na dovolenou do Buenos Aires. Jděte si na chvíli sednout nebo se vymočit a po nějaké chvíli na dané místo jděte znovu. Na 99% tam hledaná věc už bude. Zkrátka, věci se prostě někdy ztrácejí a někdy objevují a my s tím nic nenaděláme.

Kolik by Ti museli dát, abys…?

Je pár vděčných otázek, díky kterým můžete zabít nudu, a díky kterým se, také za pomoci vaší fantazie, dostanete až k pozoruhodným a často nečekaným závěrům. Jednou z těch otázek je otázku typu: „Kolik by Ti museli dát, abys…?“ a nebo „Co bys dělal kdyby…?“ Místo teček si představte jakoukoliv činnost, jaká je vaše fantazie schopna vykouzlit. Obě tyto otázky mě provází snad již od útlých dětských let a společně si je se svými kamarády klademe. Zvlášť s Pavlem Gabzdylem jsme vytvořili neuvěřitelnou snůšku bizarních činností, o kterých jsme vedli dlouho trvající a bouřlivé debaty. Obzvlášť otázka „Kolik by Ti museli dát, abys…?“ se občas objeví v některém restauračním zařízení. Probíhá to asi takto:

Kamarádi sedí u stolu a jeden z nich, který se právě vrátil ze záchodu řekne: „Viděli jste tu hroznou věc, co byla v pisoáru?“. A jelikož už všichni na záchodě byli a tu hroznou směsku viděli, tak všichni souhlasně přikývnou. Nastane krátké ticho, které je následně vystřídáno naší již známou větou: „Kolik by Vám museli dát peněz, abyste to co je v tom pisoáru vypili?“ Každý znechucením ohrne nos, protože si ještě všichni docela živě vybavují tu příšernou břečku v pisoáru. Následuje krátké ticho a pak to vypukne. Začnou padat první sumy. Zkušenost mi říká, že z počátku padají nadnesené sumy gigantický rozměrů. Někdo dokonce prohlásí tak tvrdá slova, že by to neudělal za nic na světě. Ovšem časem ceny začnou klesat, Ti co tvrdili, že by to nikdy neudělali, tak udávají již také první sumy. Zkrátka, pak už ta věc v tom pisoáru nevypadá tak příšerně, aby člověk za pár desítek či stovek tisíc nebo miliónů neudělal to, co by mu ještě před chvílí připadalo absolutně hrůzné. Začnou padat argumenty, že vlastně o nic nejde, je to jen o té chvíli, překonat to a pak si žiješ jako kníže Rohan. Na závěr (po několika pivech) většinou částka spadne ještě o něco dolů a končí to tím, že pak všichni u stolu litují, že není nikdo, kdo by jim ty prachy dal, protože by je vzali a šli vypít tu hroznou věc z pisoáru.

Občas podobnou otázku pokládám v cíli po nějakém dlouhém a zničujícím pochodu. „Kolik by Ti museli dát, abys šel teď hned celou cestu zpátky?“ Opět začnou padat sumy a člověk se někdy nestačí divit, za kolik peněz, byste to byli schopni otočit. Zkrátka lidi pro prachy udělají téměř vše, někteří úplně vše a za různou cenu. Nedávno jsme se s kamarády bavili o soutěži Faktor strachu, která běží v současné době na Prima Cool. Když sledujete ty lidi, tak si říkáte, je to vůbec možné? Jak může někdo pojídat jídlo prolezlé červy, nosit v puse chcíplé krysy, pusou se vrtat v hovězích vnitřnostech a další šílené věci? Zkrátka asi může. To o čem mi se bavíme jen u piva, tak někdo ve skutečnosti realizuje. A čert ví, jestli bychom to neuděli taky…

Zdá se mi, že tvrdost těchto reality show se ale začíná stupňovat. Čeho se můžeme ještě v reality show dočkat? Těžko odhadnout, ale obávám se, aby se jednou v reality show kvůli peněz nestříleli lidi. Ostatně podobné myšlenky měl v hlavě i spisovatel Stephen King, když už v roce 1979 napsal skvělý román Dlouhý pochod. Pokud jste tuto knihu nečetli, tak vám ji můžu jen a jen doporučit, zvlášť pokud se ptáte na to, kam až to může v reality show dojít.

Bít, či nebít?

Když se dívám na frekvenci nových článků na mém deníku, tak si jen povzdechnu. Existují dva zásadní faktory, kvůli kterým na mém deníku nepřibývá tolik článků a postřehů., jak bych si představoval. Tím prvním faktorem je čas, druhým je psací nálada. Občas se mi nedostává jednoho či druhého, ale většinou obojího. Že nepíšu nic na můj deník, ale ještě neznamená, že nepíšu vůbec nic. Nedávno jsem napsal třeba krátkou povídku, kterou jsem věnoval svému kamarádovi Pavlovi G. Povídka byla o něm a také o Měsíci. Tu povídku četlo pár lidí a zřejmě se líbila jen Pavlovi a to kdo ví jestli. Začínám ho podezřívat z toho, že mi chtěl udělat jen radost a proto mi neřekl pravdu :-). Napsal jsem mimo jiné také novou pohádku – Návštěva z vesmíru, kterou v současné době uvádí Hvězdárna a planetárium M. Koperníka v Brně.
A konečně se dostávám skrz počáteční omáčku k jádru věci. Nebudu zde vyprávět o čem pohádka je, o tom se můžete v krátké anotaci dočíst třeba na stránkách hvězdárny www.hvezdarna.cz . Jen zmíním, že dva bratři, malí kluci se vydají do lesa, kde jsou docela dlouho a jakmile přiběhnou pozdě domů, rodiče jim dají na zadek. Když jsem upravoval scénář pohádky, rozběhla se malá polemika nad tím, zda tuto pasáž neupravit tak, aby kluci místo ran na zadek, nedostali jen vynadáno. Rozhodnutí bylo ale čistě na mně a nakonec jsem se rozhodl, ponechat tu „drsnější“ verzi.
Nevím jak vy, ale já na zadek dostával. Když jsem něco provedl, tak jsem jich pár dostal. Když sleduji výchovné metody posledních let, kdy dítě se stává posvátnou ikonou, na kterou nelze šáhnout, tak se nedivím, že z dětí rostou nevychovaní hulváti. Není se ostatně čemu divit. Během těch pár let co pracuji na hvězdárně jsem si nemohl nevšimnout chování některých návštěvníků. Nechce se mi tady o tom rozepisovat, ale řeknu vám, je to žalostný pohled. Zřejmě pro některé odpovědět na pozdrav, je nepřekonatelná překážka. Jak teda můžu chtít po dětech, aby slušně pozdravili, když to neumí ani jejich rodiče…
A proto jsem tam nechal pasáž, kdy Lukáš s Martinem na zadek dostali. Myslím si, že kdyby bylo více rodičů, jako jsou ti v pohádce, tak bych nemusel psát tento příspěvek a jsem si zcela jist, že rozmazlených fracků, by bylo daleko méně.

O sněhu a lyžování

Před asi dvěma týdny jsem si koupil zimní výbavu na lyžování. Tzn. lyže, lyžáky a hůlky. Žádný zázrak, ale co bych chtěl za použité věci z bazaru, sakumprásk za 3500Kč že? Nicméně, co tato informace znamená pro tebe můj milý čtenáři? Znamená to jediné. Že je velice pravděpodobné, že letos sníh uvidíš maximálně na pohlednicích. A pokud se chystáš v období Silvestra do Beskyd, tak na sníh a lyžování zapomeň stoprocentně, jelikož se v těchto místech budu pohybovat já. Když zavřu oči, tak vidím krajinu zalitou deštěm s teplotou kolem osmi stupňů, vidím sám sebe jak smutně koukám z okna na promoklou beskydskou krajinu a v hlavě si vybavuji, jaké to bylo, když jsem naposledy stál na sjezdovkách. Je to už neuvěřitelných dvacet let a vzpomínky jsou to krásné. Třeba na to jak jsem se poprvé ocitl na pomě a v jedné třetině kopce směrem vzhůru, jsem ryl hubou sníh, protože poma se se mnou zrovna nespřátelila. S běžkami to nebylo o nic lepší. Ty jsem měl naposledy na nohou před sedmi lety. Bylo to na dovolené na Českomoravské vysočině poblíž Nového Města. To bylo něco podobného. Dojeli jsme s kluky na místo a místo sněhu tam byla spíše tráva a bahno. Ale i přesto jsme vyjeli odvážně do deště a hledali na běžkách aspoň kousek bíle plochy. Pár jsme jich sice našli, ale než jsme dojeli z jedné do druhé, tak jsme museli absolvovat daleko větší úsek po bahně a trávě. Asi jsme vypadali dost podivně. Podobně to dopadne asi i letos. Budu stát na zeleném svahu s lyžemi na nohou, tyčkami se budu odrážet metr po metru dolů, déšť mi bude zkrápět tělo a mezi zuby budu cedit jednu nadávku za druhou. Tak pokud můj milý čtenáři takového podivína na svahu uvidíš, prosím, zajdi za ním a řekni mu: „Kámo, vyser se na to. Zvu Tě na grog.“

Listopadová večerní momentka

Když jsem šel dnes večer z práce domů, tak jsem se na chvíli musel zastavit a zadívat se nad západní obzor. Stál jsem na Kraví hoře a díval se na nádherně červenooranžovou oblohu se zavěšeným srpkem Měsíce na obloze. Nemohl jsem se na tu scenérii vynadívat a litoval jsem, že po ruce nemám svůj postarší foťák, kterým bych se alespoň částečně pokusil tu hezkou chvilku zachytit. Nebyl to nějak výjimečně krásný západ Slunce, ale právě ten okamžik stál za to. Stál jsem tam, díval se a přemýšlel, kolik asi takových klidných a krásných západů Slunce nás ještě čeká. Jen osobně doufám, že ještě mnoho. Stál jsem tam a díval se, dokud jsem si nevšiml, že mě pozoruje pár lidí jako nějakého bláznivého vizionáře, který vyhlíží soudný den a raději se opět vydal směrem k domovu.

P.S.: dvě fotečky na Pavlově Měsíčním deníku.

Opět jsem šel padesátku

klikni pro další fotky

Je to už dva roky co jsem šel svoji první padesátku. Během těch dvou let jsem si nechal dva další knihovnické pochody ujít, ať už díky své lenosti nebo taky díky strachu. Přece jen dva roky není až tak dlouhá doba, abych zapomněl , jak velké byly puchýře na mých nohou, a jak moc mě tehdy bolely nejen nohy. Nicméně lenost i strach jsem překonal a v sobotu 7. listopadu brzo ráno jsem opustil byt a vydal se do temného a deštěm nasáklého Brna s pocitem nechuti k jakémukoliv hrdinství. A mé pocity? Nejraději bych utekl zpátky do pelechu jako zbabělý zajíc.

Prvních deset kilometrů celkem šlo. Pak se začínaly ozývat jednotlivé části mého těla. Ty jsem na chvíli utlumil slivovicí, kterou jsem do sebe házel v knihovně v Ivančicích. Díky milí knihovničtí přátelé za ty dary! Bylo to skvělé! Slivovice bohužel účinkovala jen chvíli a já začal druhou půli cesty opět se zaťatými zuby. Nicméně humor mě stále neopouštěl a obšťastňoval jsem své kolegy mými výlevy, z čehož měli zcela jistě velikou radost. Zhruba na 35km nastala tma. Čelovky a baterky mělo jen pár z nás. Já mezi ně nepatřil a proto jsem se potácel v zadu a snažil se držet s ostatními krok, což bylo čím dál obtížnější. Po čtyřicátém kilometru jsem už neměl sílu se vyhýbat kalužím, byl jsem rád, že jdu. Cítil jsem se jako robot. Na 45 kilometru jsem přestal mluvit. Neměl jsem už sílu.

Do Ostopovic jsem došel zbitý jako pes. Když jsem po víc jak padesáti kilometrech a dvanácti hodinách dosedl v jedné ostopovické hospodě na židli, měl jsem pocit, že mě někdo těch dvanáct hodin po celém těle mlátil baseballovou pálkou. Hrozně mě bolela levá achilovka. Ta potvora mě bolela i před dvěma lety a letos jsem ji cítil již po deseti kilometrech. Bolely mě stehna, šlachy, na prstech jsem cítil pár puchýřů a měl jsem takové neblahé tušení, že kolem palce mé pravé nohy se vytvořilo něco velice zajímavého. Později večer doma jsem zjistil, že jsem se nepletl. Posledních deset kilometrů mě solidně bolelo v kříži, který mírně cítím ještě dnes. Na botách jsem měl tolik bahna, že boty vůbec nešli vidět. Když jsem docházel po asfaltce poslední metry, tak se za mnou táhla taková bahnitá stopa, jako by tam projel zasviněný traktor z pole. S kalhotami to nebylo o moc lepší. Vytvořila se na nich několik milimetrů hrubá vrstva bahna, takže jsem připomínal od kolen dolů čokoládového zajíčka. Zkrátka všechno mě bolelo a byl jsem utahaný jako cirkusový medvěd. Jediné co jsem měl před očima, tak byla horká vana, do které jsem později skutečně vlezl.

Co říct na závěr? Jít padesátku je velice zajímavá zkušenost. Ale mám takové tušení, že příště už budu zase zkoušet něco jiného.